Muž, jenž by jen stěží mohl chybět v Galerii osobností Olomouckého kraje, kterou v dubnu otevřelo Vlastivědné muzeum Olomouc, se narodil v Prostějově už před první světovou válkou a to 27. října 1913.
Jeho otec vlastnil firmu, která už od 80. let 19. století vyráběla zemědělské stroje a jež se postupně rozrůstala. Významně se přitom později zapsala do historie československého automobilového průmyslu, když v roce 1918 sloučením s další firmou vznikla továrna Wikov, což je zkratka jmen majitelů Wichterle a Kovářík. Ta totiž pak v Prostějově vyráběla kromě zemědělské techniky také auta.
Možná i odsud pramenil vztah Otty Wichterleho k technice, od dob studií měl navíc právě proto přezdívku Wikov.
Že má výjimečné nadání se nicméně ukázalo už od jeho raného dětství. V šesti letech totiž vážně onemocněl, a proto ho vyučovala domácí učitelka. Do školy tak zamířil až v roce 1921. Po přezkoušení samotným ředitelem byl ovšem zařazen rovnou do páté třídy. A jeho genialita byla dobře vidět i nadále.
"Již v necelých devíti letech se stal žákem prostějovského gymnázia a v juniorských letech také patřil k nejlepším prostějovským tenistům. Po maturitě měl namířeno na strojařinu, ale dal se přesvědčit ke studiu chemie. Od přijetí po státnice byl vynikajícím studentem," nastínil historik Jan Sobotka, který do galerie osobností životní příběh jednoho z nejvýznamnějších českých vědců sepsal.
Doktorát mohl dostat rovnou pětkrát
Wichterlemu přitom na vysoké škole nechyběla ani studentská odvaha, když se nebál dát najevo autoritám, že něco nefunguje.
"Ve 3. ročníku uspořádal schůzi Spolku posluchačů chemického inženýrství na téma nedostatků v organizaci studia. Svým referátem pobouřil přítomné vyučující, dotčené kritikou dosavadní koncepce studia," popsal Sobotka. Mimo jiné přitom poukazoval třeba na tu nelogičnost, že laboratorní cvičení začínala dříve než příslušná teorie.
V roce 1935 se stal Wichterle inženýrem, přičemž diplomovou práci dělal pod vedením předního českého chemika Emila Votočka. Po dalším roce už získal doktorát technických věd, když předtím publikoval pět prací zaměřených především na deriváty sacharidů. Pro dosažení titulu by přitom podle tehdejších norem bohatě stačila každá z jeho prací samostatně.
Jelikož se ale na mateřské fakultě nezdála být akademická kariéra příliš nadějnou, přešel na lékařskou fakultu, kde se zaměřil na biochemii. Pak ale jeho kariéru a studia přidusila nacistická okupace a velká smůla.
Termín poslední zkoušky nutné pro úspěšné završení studia byl totiž až po 17. listopadu 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy. Kvůli tomu zároveň nemohl dokončit svou habilitaci a stát se docentem, a přišel i o už dohodnutý studijní pobyt v Pasteurově institutu v Paříži.
Za války u Bati vynalezl silonky, ale před nacisty je tajili
V lednu 1940 proto nastoupil do výzkumného ústavu firmy Baťa, který přitom nějakou dobu předtím kvůli akademické dráze odmítl. A už zde si připsal první významný objev, byť se jím až do konce války nikde pochlubit nemohl a i pak musel o jeho využití svést boj.
"Vypracoval technologii výroby kaprolaktamu, základní látky výroby polyamidů, a již v roce 1941 vyvinul postup spřádání polyamidové příze. Výzkum byl ale před okupanty utajován, takže k výrobě polyamidového vlákna s obchodním názvem silon došlo až po deseti letech. Výroba si navíc vyžádala velké Wichterleho úsilí, neboť textilní odborníci byli k syntetickým vláknům nedůvěřiví," shrnul Sobotka.
Otto Wichterle |
Jde o Wichterleho druhý nejznámější vynález - silonky. Práci ve Zlíně nicméně v roce 1942 přerušilo čtyřměsíční uvěznění v Uherském Hradišti v souvislosti s razií gestapa proti odboji.
Po válce se Wichterle vrátil do Prahy na svou mateřskou fakultu. Zlínskému ústavu nabídl bezplatné konzultantské služby, ale nové vedení o ně nestálo. Když se pak v roce 1952 z fakulty stala samostatná Vysoká škola chemicko-technologická, působil zde jako děkan fakulty organické technologie.
Kromě toho se zabýval třeba i vylepšováním studijních materiálů. "Jeho vynikající poválečné učebnice anorganické i organické chemie jsou aktuální ještě dnes," napsal v roce 2008 v textu pro MF DNES tehdejší předseda Akademie věd Václav Pačes.
Slavný "čočkostroj" postavil ze stavebnice Merkur
V roce 1958 byl ale Wichterle nucen odejít, hlavně z politických důvodů. Mimo jiné i proto, že ho u studentů více zajímaly jejich vědomosti než správný politický názor. Řady jeho nepřátel proto rostly a nakonec byl jednou z obětí politických čistek nového rektora. Slovy tehdejšího režimu měl totiž "buržoazní původ a neochotu nadřazovat politická kritéria nad vědecká".
Vědecký azyl mu poskytla Československá akademie věd. Byl jmenován vedoucím laboratoře makromolekulárních látek a později ředitelem z ní vzniklého ústavu makromolekulární chemie.
V té době už přitom delší dobu pracoval na výzkumu, který ho později nejvíc proslavil. Syntézou hydrofilních gelů, jejímž cílem bylo vyrobit materiál vhodný na výrobu očních implantátů, se zabýval už od roku 1952, uspěl o čtyři roky později.
V ústavu makromolekulární chemie pak došlo na výrobu prvních kontaktních čoček, které byly zkušebně aplikovány pacientům. V roce 1961 ovšem ministerstvo zdravotnictví tento výzkum zrušilo jako "málo efektivní".
Zařízení pro ověření nového výrobního postupu, které si chemik Otto Wichterle vyrobil ze stavebnice Merkur.
Z tohoto roku pak pochází známý příběh o tom, jak si Wichterle doma na Štědrý den postavil pro zkoušky nového výrobního postupu aparaturu (později nazývanou "čočkostroj") ze stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola, později nahrazeným motorkem z gramofonu. Díky vylepšenému postupu se pak přitom podařilo práce na čočkách obnovit.
"Zájem o jeho stále dokonalejší čočky rostl a v roce 1963 byl vynález patentován. Za dva roky pak podepsala Československá akademie věd licenční smlouvu s americkou firmou National Patent Development Corporation (NPDC)," shrnul historik Sobotka.
Vědec, který ale stál i u vzniku Dvou tisíc slov
Během pražského jara 1968 se Wichterle zapojil i do politiky. Stal se poslancem České národní rady a později Sněmovny národů Federálního shromáždění. Byl i signatářem manifestu Dva tisíce slov a jedním z lidí, na jejichž podnět spisovatel Ludvík Vaculík text sepsal.
Galerie osobnostíMF DNES a iDNES.cz přinášejí seriál o osudech osobností, jejichž osud je spjatý s Olomouckým krajem. Cyklus vzniká ve spolupráci s Vlastivědným muzeem Olomouc a vychází z nové expozice Galerie osobností Olomouckého kraje, kterou sestavili historici Jan Sobotka a Jiří Fiala. Navštívit ji můžete v olomouckém muzeu. MF DNES a iDNES.cz postupně přinesou příběhy třiatřiceti významných postav českých i světových dějin, které se zapsaly také do historie zdejšího regionu. |
Během normalizace to pak komunisté dali Wichterlemu pocítit, když byl na konci roku 1969 odvolán z funkce ředitele ústavu makromolekulární chemie, byť zůstal alespoň jeho řadovým pracovníkem. Stal se také obětí nechutné kampaně tehdejšího režimního tisku.
V 70. letech už se hlavní dění kolem Wichterleho týkalo především kontaktních čoček. Šlo totiž o vynález s obrovským komerčním potenciálem.
Jak například zmiňuje internetová encyklopedie Wikipedia, když v roce 1971 americké úřady vydaly povolení k uvedení čoček na tamní trh, akcie partnerské firmy NPDC nesoucí jméno Bausch & Lomb stouply tak prudce, že akciový kapitál firmy narostl přes noc o 250 milionů dolarů. A tato společnost je jedním z nejvýznamnějších výrobců kontaktních čoček dodnes.
Komunisté licence v hodnotě desítek milionů dolarů prodali
Zároveň ale bylo nutné řešit řadu soudních sporů. Mnoho konkurenčních firem totiž nezákonně využívalo k výrobě Wichterleho patenty. NPDC, která na ně vlastnila licence, proto zahájila soudní spory. Při těch se žalované firmy snažily dosáhnout zrušení patentů. Hlavním svědkem měl být samozřejmě sám vynálezce, jenže ten byl tou dobou na černé listině režimu.
Nakonec ale přesto nechal Wichterleho k americkému federálnímu soudu odjet a ten později platnost patentů potvrdil. Vítězná strana tím získala nárok na několik desítek milionů dolarů. Česká akademie věd či stát z toho ale neměli nic. Režim totiž bez Wichterleho vědomí už v roce 1977 americké firmě prodal všechny licence za zlomek jejich skutečné hodnoty.
Pokud by žil Wichterle v západním světě, byl by z něj nejspíš miliardář. V komunistickém Československu podle některých zdrojů nikdy nedostal víc než desetinu procenta původního prvotního honoráře zaplaceného československé vládě.
"Říká se, že režim změnil zákony tak, aby Wichterle nedostal zaplaceno tolik, kolik by mu podle platných předpisů náleželo," zmínil před pěti lety Pačes.
Sám Wichterle se na to později díval s nadhledem jemu vlastním. "Býval bych měl problémy co dělat s takovým množstvím peněz," komentoval toto téma.
Zaslouženého veřejného uznání se Wichterlemu dostalo až po roce 1989. Do roku 1993 byl prezidentem Československé akademie věd a kromě toho byl členem mnoha mezinárodních organizací či nositelem řady mezinárodních ocenění, ale i čestným doktorem Českého vysokého učení technického, Univerzity Karlovy i několika zahraničních univerzit.
Jeden z nejslavnějších rodáků z Olomouckého kraje Otto Wichterle zemřel 18. srpna 1998 na své chatě ve Stražisku na Prostějovsku ve věku nedožitých 85 let.
