Tragický příběh začal už za první republiky. Prostějov tehdy znal železářství u Zahradníků na Pernštýnském náměstí. Jedním z prodavačů tam byl mladý muž jménem Alois Kalábek, původem z chudé rodiny v Hostěnicích na Vyškovsku.
V nedalekém Rousínově se mladík vyučil u obchodníka a někdy kolem roku 1936 se rozhodl, že se osamostatní. Pronajal si obchůdek na stejném náměstí v Prostějově, kde do té doby pracoval, a otevřel si zde železářství.
Protože byl krámek opravdu malý, měl snad jen dvacet metrů čtverečních, později si Kalábek pronajal ještě malé skladiště na náměstí T. G. Masaryka. Ani to nebylo o moc větší než asi třicet metrů čtverečních.
Mladý živnostník ovšem prahl po úspěchu, a tak dal svému podniku vznešený název Velkoobchod zbožím železářským Alois Kalábek. A to se mu později pravděpodobně stalo osudným.
V podnikání se ovšem pracovitému Kalábkovi docela dařilo. Dokonce si koupil ojetý náklaďáček a později dokonce osobní auto. Pamětníci si pak vzpomínají například na jeho obchodní slogan: „Od hřebíku až po dlátka, vše koupíte u Kalábka!“
„Dařilo se mu až do února 1948, kdy komunisté rázně zamávali nejen se všemi živnostníky, ale i s celou zemí. Název firmy podle všeho komunistické mocipány popouzel víc než názvy konkurence, a tak Kalábkovi znárodnili jeho velkoobchod o rozloze padesát metrů čtverečních už v lednu roku 1949,“ přibližuje osudy živnostníka badatel Ivan Čech, který se dlouhodobě věnuje historii města a snaží se mapovat zapomenuté osudy jeho obyvatel.
„On sám dostal místo ve znárodněné firmě Kovomat a dojížděl do tehdejšího Gottwaldova, nynějšího Zlína,“ dodává Čech.
Syn uprchl na Západ, otec o tom uvažoval také
V té době měl Kalábek ženu a dvě děti, syna a dceru. Šikovný syn Jiří v roce 1949 odmaturoval s vyznamenáním na prostějovské obchodní akademii, od svého oblíbeného učitele se však dozvěděl, že nedostane doporučení na žádnou vysokou školu v tehdejším Československu.
Pro talentovaného mladíka to byl šok a zlom v jeho životě. Jiří zmizel do zahraničí, zřejmě do Rakouska a pak do USA.
„Rodině to samozřejmě nepomohlo a těžce zkoušený otec v listopadu roku 1949 začal přemýšlet o stejném kroku. Bohužel se to nepodařilo a byl zatčen. A zde začíná komunistická bestiálnost v plné parádě. Hned druhý den po zatčení navštívili jeho manželku soudruzi z StB a sdělili jí, že do týdne se musí vystěhovat z jejich nájemního bytu. Kam, to jim bylo jedno. Zoufalá manželka neměla kam dát nábytek, tak jí doporučili, že ho má na dvoře spálit,“ zjistil například Čech.
Ženě naštěstí pomohl jeden bývalý zákazník. Byl to majitel statku v Drozdovicích. Po nástupu komunistů k moci nemohl hospodařit tak, jak by chtěl, a tak alespoň narychlo vybílil a zrenovoval bývalou stáj a nešťastný zbytek rodiny zde našel střechu nad hlavou. Nakonec to bylo na více než dvacet let.
Veškerý majetek pak Kalábkově manželce a dceři komunisté ukradli nebo zabavili. Například auto podle nich ženy přece nepotřebují, když je muž ve vězení, a tak auto zmizelo.
Vězni chtěli dozorci ukrást klíče a utéct
Živnostník Kalábek byl uvězněn ve vyšetřovací vazbě prostějovského soudu. Ivan Čech vypátral, že vězni si všimli, že jeden z dozorců nechává klíče od cel volně ležet na určitém místě. A tak v únoru roku 1950 vznikl plán na útěk.
Vězni chtěli klíče ukrást a uprchnout. Kalábkovi bylo v té době 44 let a byl z nich nejstarší. Jenže pokus o vzpouru a hromadný útěk se nepodařil a vězni byli tvrdě potrestáni. Nejvíc domnělý vůdce vzpoury Kalábek.
„Jeden z prostějovských dozorců ho tak zmlátil, že zůstal v bezvědomí, a předseda soudu, který byl nadřízený i veliteli věznice, dostal strach a nechal Kalábka převézt do věznice v Olomouci. Tam byl Alois Kalábek nalezen ráno 24. února 1950 mrtvý. Pohřeb se musel uskutečnit tajně a bez smutečního oznámení,“ popisuje tragický konec Čech.
Dnes Kalábek leží v rodinné hrobce na prostějovském hřbitově. Jeho rodina dál živořila v Drozdovicích. Syn sice posílal ze Spojených států dopisy a peníze, ale marně. StB se postarala o to, že nikdy nebyly doručeny.
Všichni se opět setkali až po pádu komunismu. Ještě předtím, když přišel rok 1968, se rodina, která stále přebývala v bývalé stáji, marně snažila o rehabilitaci. Bylo to však velmi složité, protože nikdy vlastně nedošlo k soudu a k vynesení rozsudku.
Potrestání dozorce se rodina nedočkala
„Po roce 1990 pak rodina prosazovala potrestání dozorce Emila D., který byl po vraždě přemístěn někam do severních Čech. Neustále se však vymlouval na špatný zdravotní stav, až zemřel nepotrestán. Na stáří se do rodného Prostějova dokonce vrátil a ve městě se s manželkou a dcerou své oběti potkával,“ líčí okolnosti případu Ivan Čech.
Osud živnostníka Aloise Kalábka ho zaujal především z toho důvodu, že je veřejnosti dodnes neznámý. Ostatní obchodníci v Prostějově podnikali po celé generace a jejich jména všichni Prostějované dobře znali.
Kalábkovo podnikání trvalo snad jen patnáct let, znárodněn byl však mezi prvními, a když ho komunistická justice umučila, nebylo to tak nápadné.
„Domnívám se, že nastal vhodný čas, aby oběti komunistického režimu, která za svou činnost zaplatila životem, byla alespoň na domě, kde v klidných dobách bydlela, odhalena pamětní deska. Poslal jsem proto oficiální návrh na radnici, ale komise pro kulturu to nedoporučila. Byl bych rád, kdyby si obyvatelé města a hlavně komunální politici uvědomili, že mají k obětem minulého režimu jisté závazky,“ domnívá se Ivan Čech.
