Nechválili vládnoucí Komunistickou stranu Československa, ale upozorňovali, že je potřeba brát na vědomí i bezpartijní. „Berte nás na vědomí, jsou nás už miliony!“ „Je nás masa nestraníků, milujem svou republiku.“
Jejich transparenty se tak ostře lišily od těch, kterými se prezentovali komunisté.
„To byla doba, kdy se režim hodně uvolnil. Dokonce tak, že do závodního výboru Revolučního odborového hnutí (ROH) jsem mohl být zvolen já s kolegou, ač jsme byli nestraníci a své názory jsme dávali veřejně najevo,“ popsal Diviš.
Dostal na starosti odborářské rekreace a v srpnu jel se skupinou dalších na dovolenou v Čechách. Domů se vrátil několik dnů před invazí vojsk Varšavské smlouvy.
Omluvný dopis, který Jiřímu Divišovi jeho zaměstnavatel za všechna příkoří poslal na začátku 90. let po Sametové revoluci
„Bylo to nečekané, když přišli Rusové. Hodně nás z fabriky tehdy vyrazilo protestovat. I řada komunistů, kteří potom rychle přišli o stranické knížky,“ vzpomínal Jiří Diviš.
Tvrdé komunistické jádro však podle něj podnik rychle ovládlo.
„Pravověrní komunisté nás měli ocejchované. Takže mě vedení naší závodní organizace pod tlakem komunistů nejenže vyhodilo z odborářské funkce, ale spolu se dvěma kolegy, kteří se mnou pracovali v navijárně, nás vyhodilo i z našich pracovních míst,“ vyprávěl.
Jiří Diviš cítil velkou nespravedlnost. Vyhazov se výrazně projevil i v jeho peněžence.
„Ve fabrice jsem mohl zůstat, ale s dobře placenou prací byl konec. Posouvali se mnou stejně jako s řadou dalších po pracovištích, kde zrovna někdo chyběl. Samozřejmě jsme šli dolů i s výplatami,“ vzpomíná Diviš.
Opakovaně také musel k výslechům, kde donekonečna musel vysvětlovat, že republiku nikdy nechtěl rozvracet, ale budovat. Jen měl jiný pohled na to jak.
Jeho kamarád František Huml to prý měl ještě těžší. Komunisté věděli, že chtěl utéct za hranice, takže musel před soud.
„Asi dvacet se nás tehdy domluvilo a šli jsme k soudu, aby ho nechali být. Z práce už byl vyhozený, jinou sehnat nemohl. Aby vůbec mohl pracovat a nebyl zavřený jako příživník, musel odejít na Slovensko,“ popsal Diviš.
Zatímco za mnoha jinými zaměstnanci, kteří se otevřeně postavili proti režimu, komunisté chodili a přesvědčovali je, aby se „napravili“, Jiří Diviš takové přemlouvání nikdy neabsolvoval.
„Oni mě znali, nikdo si ani nedovolil mě přemlouvat. Věděli, že by neuspěli,“ sdělil.
Různé donašeče, udavače či bývalé funkcionáře KSČ a komunisty z vedení závodu, kteří mu ublížili, potkával i po roce 1989. „Žádný mi nestál za to, abych s ním ztratil slovo,“ řekl.
V současnosti se ale pořád potkává se dvěma „levičáky“ z Nového Malína, se kterými chodí na pivo.
„Debata o politice vždycky skončí hádkou. Jim by se asi nejvíc líbilo, kdyby se vrátil komunistický režim,“ podotkl muž, který oslaví 86. narozeniny.
