Říká se tomu "městské dolování", když se člověk prohrabává kovovým šrotem ze staré elektroniky a hledá takové poklady, jako je zlato či iridium, jejichž cenu hospodářský růst na celém světě vyhnal do nebeských výšin. Vykutané kovy jsou znovu využívány v nových součástkách do elektroniky.
Zlato a další drahé kovy se taví a prodávají jako ingoty zlatníkům, investorům i zpět výrobcům, kteří používají zlato ve spínacích destičkách mobilů, protože zlato vede proud lépe než měď.
"Mohou to být drahé nebo vzácné kovy, chceme recyklovat všechno, co se dá," říká Tadahiko Sekigawa, prezident japonské společnosti Eco-System Recycling. Tuna rudy ze zlatého dolu vynese průměrně jen pět gramů cenného kovu, zatímco tuna vyřazených mobilních telefonů může obsahovat až 150 gramů zlata, uvádí studie další japonské recyklační společnosti Yokohama Metal Co Ltd. Stejné množství mobilních telefonů dále obsahuje například kolem sta kilogramů mědi a tři kila stříbra.
Recyklování získává na významu úměrně tomu, jak rekordně rostou ceny kovů. Zlato se prodává kolem 890 dolarů za unci poté, co v březnu dosáhlo historického maxima 1030,80 dolaru za unci. K historickému maximu se blíží i měď a cín a ceny stříbra jsou výrazně nad dlouhodobým průměrem.
V Japonsku dává recyklování smysl. Ostrovy mají jen málo přírodních zdrojů, ale zato jsou tu každoročně vyřazeny desítky milionů starých mobilních telefonů a dalších zastaralých kousků spotřební elektroniky. "Pro někoho je to jenom hora odpadků, ale pro jiné je to zlatý důl," říká Nozomu Jamanaka, manažer recyklační továrny společnosti Eco-Systems, kde se z hald starých mobilů a dalších elektronických hraček dolují cenné kovy.
V továrně Hondžó, asi 80 kilometrů jihozápadně od Tokia, sklízí čtyřiatřicetiletý Susumu Arai část mobilní žně. Před jeho očima se klikatí pentlička roztaveného zlata, ze které bude nakonec tříkilový zlatý prut - podle současných cen v hodnotě kolem 90.000 dolarů. Když začal před dvěma lety v továrně pracovat, jímala ho trochu hrůza. "Dneska už mi to přijde jako legrace, baví mě dostávat z kovového šrotu zlato a další druhy kovů," říká.
Vyhozená elektronika a další odpad se nejprve ručně třídí a rozebírá. Pak se ponoří do chemikálií, aby se odstranily nežádoucí materiály, a zbylý kov se čistí a přetavuje. Společnost Eco-System, která funguje už 20 let, měsíčně obvykle vyprodukuje zlaté pruty vážící 200 až 300 kilogramů o čistotě 99,99 procenta. Jejich hodnota je 5,9 až 8,8 milionu dolarů. To je zhruba stejné jako produkce malého zlatého dolu. Eco-System také těží kovy ze starých paměťových čipů, kabelů a dokonce i z černého inkoustu, který obsahuje stříbro a palladium.
Navzdory rostoucímu zájmu o životní prostředí a recyklaci se ale toto průmyslové odvětví pere s nedostatkem vyhozených mobilních telefonů, jimiž by továrny nakrmilo. Japonsko má 128 milionů obyvatel. Ti podle statistických údajů průměrně používají mobilní telefon dva roky a osm měsíců. To znamená, že ročně doslouží spousta mobilů, ale recyklováno je jen deset až dvacet procent, protože lidé obvykle radši strčí starý mobil do šuplíku ze strachu o osobní data, která by v něm mohla zůstat uložená.
V loňském roce kleslo množství sebraných mobilů k recyklaci o třetinu v porovnání s množstvím recyklovaným o tři roky dříve. Jak stoupají ceny kovů, bojuje Japonsko s rostoucí konkurencí výkupu šrotu, která žene ceny nahoru. Na japonském trhu se navíc objevují i čínské firmy vykupující vyřazenou elektroniku, na což japonské firmy reagují dovozem vyřazených základních počítačových desek (PCB) z Indonésie a Singapuru. Ty rovněž obsahují cenné vzácné kovy. Například indium, prvek důležitý pro výrobu plochých televizních obrazovek a počítačových monitorů, nebo antimon a bismut jsou pak nenahraditelné při výrobě mnoha technicky vyspělých produktů.
