V prostorném obýváku dominují exotické rostliny. Akvárium patří pestrobarevným rybičkám. V ohradě pod televizí zimují želvy a chroupají listy čínského zelí. Když místnost provoní káva, usedáme ke stolu a vítáme se s Josefem Maršálkem. Známý český cukrář vypráví ve svém domě v Dubném na Českobudějovicku.
Jak se vám líbí život na jihočeské vesnici?
Už je ze mě starousedlík. Je to tu opravdu krásné. Celé jižní Čechy jsou nádherné a placaté, takže mám z oken krásný výhled. Vidím například na Hlubokou i Temelín. Taky si užívám zahradu a bazén.
Celý magazín |
Po životě v cizině se vám nestýská?
Vůbec. Já jsem se vrátil už dávno. Bylo to před sedmi lety a udělal jsem to právě včas. Žil jsem v Anglii, kde to bylo krásné, ale když se všechno začalo komplikovat, utekl jsem pryč. Vyvaroval jsem se tak brexitu, covidu i smrti členů královské rodiny. Řekl bych, že mám silný pud sebezáchovy a poznám, kdy mám jít o dům dál.
Podařilo se vám už na jihu objevit nějaký zajímavý recept?
Ano. Jihočeský borůvkový koláč, ten mě úplně fascinoval. Tenké těsto, hodně borůvek. Nádhera. Vždy mi ale vadilo, jak z něho borůvky vytékají. Když jsem ho nedávno dělal v televizi, dal jsem pod ně ještě krupičnou drobenku, aby tam zůstala všechna šťáva, a navrch jsem dal pak mandle. Úplně miluji také zelňáky či smažené bramborové placky. Na jihu se jí prostě dobře.
Máte v kraji oblíbený podnik, kam si zajdete na dobrý zákusek?
Já radši nikam nechodím. Kamkoli totiž přijdu, tam je hned poprask. Nedávno mi přišla na kurz do Gourmet Academy paní, která byla ze setkání se mnou tak nervózní, že jí zdřevěněly nohy a skoro ani nevyšla schody.
Čemu se věnujete?
Práce mám teď opravdu hodně. Hodně cestuji, mám spoustu závazků v Praze, ať už je to televize, nebo moje kurzy. Spoustu aktivit se snažím dostat k nám domů, natáčíme tu a fotíme knihy. Už jsme tu nafotili tři a další dvě nás čekají.
Chystáte nové publikace?
Ano, obě vyjdou na podzim. Jednu dělám s Terezou Bebarovou, je to druhý díl Času na pečení. Druhá kniha pak bude veliká, podobně jako byla „Kynuté“. V ní navíc chystáme i jedno velké překvapení.
Zmínil jste natáčení. Mohou se diváci těšit na další sérii pořadu Peče celá země?
Určitě. Natáčet se začalo v květnu a do televize by to mělo jít v lednu. Bylo to dalších krásných pět týdnů na zámku Bon Repos ve Středočeském kraji. Pracuji i na dalších pořadech jako Buchty po ránu, ty mají navíc ohromnou sledovanost. Jeden z jarních dílů například vidělo přes 445 tisíc lidí a já věřím, že to není má poslední spolupráce s Českou televizí.
Při sledování těchto pořadů si kdekdo řekne, co s tolika buchtami a dorty po natáčení děláte?
V první řadě Peče celá země jsme v jedné výzvě dělali věnečky. Myslím, že jich každý ze dvanácti soutěžících pekl deset. To máte 120 věnečků a štáb se skládá ze 170 lidí. Tak si to spočtěte, ještě 50 nám jich chybělo. První den každý řešil, čím to bude jíst. Další už měli i kameramani v kapse vidličku se lžičkou.
Máte z natáčení pořadů nějaké další humorné historky?
Když jsme točili poslední díl Cukrárny u Josefa, seděli jsme u velkého stolu, jedli jsme a hodnotili, co jsme napekli. Také jsme uvažovali, jak by to šlo vylepšit a co bychom mohli dělat příště. V tu chvíli se ozval malý Bertík, jedno z účinkujících dětí. Pusu měl celou upatlanou od koblihy a říká: „Josefe, a co si příště udělat řízek a bramborový salát?“ Nejhorší bylo, že na člověka v takovou chvíli míří několik kamer a on musí hrát dál jakoby nic.
Jaké jsou pro vás takové chvíle?
Na základní škole jsem hrál ochotnické divadlo a chodil do hudebky. Nikdy mi to nebylo moc příjemné, ale dokázal jsem si sednout před tři sta lidí a něco zahrát nebo zarecitovat. Také jsem trpěl trémou, ale dnes je to lepší. Už vím, že když nejde o život, nejde o nic. Díky této mantře už nejsem nervózní. Přesto se vždy snažím, ve štábu je 170 lidí a moje chyba by zkazila práci i jim.
Práce před kamerou vás baví?
Určitě ano, ale má to i horší stránky. Od rána do večera na vás míří šestnáct kamer a jen málokdo si dokáže představit, kolik energie před nimi člověk musí vynaložit. Už chápu herce, kteří říkají, že po představení jsou úplně vyčerpaní a nemají náladu s kýmkoli mluvit. To vám potvrdí i můj partner. Když se vrátím z natáčení, jsem úplně vyždímaný a celé dny jen mlčím.
Máte rituály, které vám pomohou znovu načerpat energii?
Stačí mi, když můžu být zticha. Pomáhá mi ale také pobyt tady na vesnici. Když mám celý týden kurzy, 16 lidí, dvakrát denně s jednou hodinu a půl dlouhou pauzou. To je 80 lidí týdně, kterým s jistou obměnou říkáte stále stejné věci. Pak jste opravdu vděčný, když se vrátíte domů a můžete se opět nadechnout.
Jaké jsou rozdíly v pečení na vaší rodné Moravě a v Čechách?
Nevidím velké rozdíly v přístupu k pečení ani k ingrediencím. Kdybychom se bavili o způsobu života, tak ano. Sever Moravy jsou bývalé Sudety, chudá oblast, zdevastovaný kraj. Kdežto tady u Rakouska je kraj bohatý a úrodný. Tady zabodnete hrábě a vyroste vám lípa.
A co zdejší pečení v porovnání se zahraničím?
Je to tu stejné jako všude jinde. I ve Francii najdete nejhorší i nejlepší restaurace či cukrárny a klidně mohou stát vedle sebe. Česko v tomhle není výjimkou. Najdete tu perfektní cukrárny, pekárny i restaurace se skvělým personálem, atmosférou i jídlem. A hned vedle bude stát jejich přesný opak. Kdyby bylo vše úžasné, lidé si toho přestanou vážit.
A když to otočíme? Má Česko co nabídnout jiným zemím?
Bezpochyby. Ne nadarmo se říká, co kraj, to jiný mrav. Když za mnou třeba nedávno přijeli přátelé z Francie, byli úplně unešeni z našeho máku. Oni totiž ve světě, až na pár výjimek ve slovanských zemích, neznají náš způsob zpracování máku. S mojí sestrou jsme jim pak každému poslali pytel máku a mlýnek, aby si ho mohli doma sami namlít.
Josef Maršálek (41 let)Vyrůstal v malé vesnici na severu Moravy a na přání rodičů vystudoval gymnázium. Poté se vyučil jako pekař a cukrář a nastoupil na dálkové studium hotelové školy. Při něm odjel do Anglie, kde se zdokonaloval. Strávil tam sedm let a získal ocenění pro kuchaře i manažera roku. Jeho dezerty odebírala i britská královská rodina. Do Česka se z ciziny vrátil v roce 2018 a už několik let žije se svým přítelem Petrem Tejmlem v jihočeské obci Dubné. |
Máte pocit, že se česká cukrařina v posledních letech začala posouvat směrem k lepšímu?
V Česku se vždy vařilo a peklo dobře a platí to i dnes. To ale neznamená, že by tu nebylo znatelné zlepšení. O posun gastronomie se zasloužila televize, která má ohromný zásah. Pečení to zažívá nyní. Díky pořadu Peče celá země se ukázalo, že doma se občas peče lépe než u profíků, což na ně vytvořilo velký tlak a oni se museli začít snažit. Krásně se tak vše zlepšuje.
Jsou vaše kurzy i pro vás něčím, kde sám načerpáte inspiraci pro vlastní budoucí recepty?
Žádnou konkrétní vychytávku, kterou bych neznal a chtěl ji pak použít, jsem se v nich ještě nedozvěděl. Inspirace v nich ale najdu spoustu. Chodí mi tam zajímaví lidé z celého světa a všech věkových kategorií. Na jednom kurzu se mi sejdou lidé v rozmezí 17 až 86 let. Když pak vidíte jejich zápal a životní elán, musí vás to motivovat a inspirovat.
