Karlova univerzita se na svých webových stránkách hodnotí těmito slovy: Vědecký a pedagogický výkon i unikátní historická tradice činí z univerzity významnou kulturní instituci. Současná vizáž renesančního zámku, přestavěného později do barokní podoby, však z výše uvedené charakteristiky dělá prázdná slova.
Z nedaleké silnice nepoznáte, že při neštěstí na konci ledna 2003 zničily plameny na zámku s výjimkou obvodových zdí takřka vše. Průčelí památky je z dálky krásné.
Stačí však dojít k ceduli "Vstup na vlastní nebezpečí" a hned na začátku vašeho soukromého prohlídkového okruhu začínáte tušit, že jste se ocitli v Potěmkinově vesnici.
V kamenné nádrži s hnijící vodou se líně převaluje odpudivá zelená hmota, pár metrů vedle ní stojí plastový stůl a židle. Za nimi se nabízí průhled ušpiněným oknem do kanceláře, v níž vidíte nepořádek, charakteristický pro českou kotlinu na začátku třetího tisíciletí.
Exponátům dominuje archaický počítač, z něhož ještě trčí kabely. Mezi stohy povalujících se papírů a dokumentu nelze přehlédnout projektovou dokumentaci firmy Surpmo s nadpisem Zámek Zahrádky - Rekonstrukce ohradních zdí a altánu.
Dříve se zde učili zahraniční studenti
Vedle uzamčených dveří do budovy se dozvíte podstatný údaj o novodobém osudu zámku. Na kovové tabuli se píše "Ústav jazykové a odborné přípravy zahraničních studentů Univerzity Karlovy v Praze, Studijní středisko Zahrádky".
Ano, tady se učil před studiem na lékařské fakultě Afričan Mireček z filmových "Básníků" a všichni Hassanové, Thoty nebo Aljošové, s nimiž někteří z vás nakonec promovali v posvátné aule Karolina.
Nalevo od připomínky dávných časů upozorňuje bezpečnostní agentura Falco nezvané návštěvníky, ať je zajde chuť proniknout za vysoké stěny památky. Na okenní římse zdraví turisty umělohmotné slůně. Opustíte-li přední trakt zámku a vydáte se podél jeho levého boku, narazíte poprvé na varování Zákaz vstupu za provázek, Nebezpečí úrazu.
Provázek ale neuvidíte, a tak se bez výčitek svědomí dostanete kolem poražené borovice k zamřížovanému oknu. Sklo v něm chybí a kus díry ucpal kdosi starou nevzhlednou matrací. V neuklizené místnosti za oknem spatříte mimo jiné dětská plastová vozítka pravděpodobně z 90. let minulého století.
Po několika desítkách metrů dojdete k zámecké kapli. Máte-li v sobě sportovního ducha a klouby bez artrózy, můžete se vyšplhat na kamennou římsu pod rozlehlými okny a podívat se na vybydlený kruhový prostor, kde se kdysi modlívali místní velmožové.
Úplně prázdná ale kaple není - o životě na přelomu druhého a třetího tisíciletí po Kristovi vypovídají opuštěné pet lahve, plechovka od nápoje, který dává křídla, rytmický bubínek, torzo stojanu na mikrofon, reprobedna, zelená deka, bedýnka a na podlaze dva zuby po vytrhaných parketách. Squateři by zaplesali.
Odpadky, lebky i zámecký správce
Zadní trakt zámku se od předního liší jako nebe od dud. Zasklená okna se střídají s rozbitými nebo s úplně vysklenými. Pod nimi vás udeří do očí dva kontejnery, kypící odpadem. Zvířecí lebky se střídají s běžeckými lyžemi Artis a sjezdovkami Völkl. Do sedmdesátých let minulého století vás zavádějí vlhké štosy časopisů Domov. Jedno číslo tehdy vyšlo na deset korun a objevíte v něm ukázky módního oblečení z éry vrcholného socialismu.
Kontejnery obsahují rovněž sprchový kout, záchodovou mísu, holínku, dětské hračky, matrace nebo manšestráky a další kusy oděvů. Pravobok památky vyhlíží mnohem solidněji nežli její ostudná záď. Díky nedoléhajícím závěsům zjistíte, že tady asi někdo bydlí. A skutečně, zámek má svého správce, jak potvrzuje i starosta Zahrádek Ladislav Chvojka.
Za okny uvidíte neodstrojený vánoční strom, kamna s rourou vyvedenou ven z okna, hudební aparaturu nebo vlašské ořechy. Jedno ze sousedních oken je nahoře otevřené, pravděpodobně proto, aby místnost za ním vyvětrala. Pohled z římsy nabízí exkurzi do éry, kdy v Zahrádkách zápolili se záludnostmi naší mateřštiny cizinci. Čtyři postele, skříně a na nočním stolku snímek modlícího se papeže Jana Pavla II.
Do areálu zámku si chodí hrát děti
Zámecká zahrada s altánem a vypuštěnými bazény vzbuzuje idylické dojmy, nesmíte se ale dostat na místo, kde přestává veškerá legrace. Otvor do země, jímž by se propadl dolů dospělý člověk, natož dítě, připomíná tak trochu artézskou studnu. Nekryje ho nic a vhodíte-li dovnitř kámen, neuslyšíte zvuk dopadu. Opodál se dá posedět u ohniště s rezavou konstrukcí, završenou plátem na opékání masa.
A ještě procházka po antukovém nohejbalovém hřišti. Zarůstá plevelem, ale natažená zánovní síť a stopy po botách dokumentují, že se tady míč pořád ještě honí. Koutek s vysloužilou lajnovačkou a bincem všeho druhu však není kulisou, jež by dodávala sportování na kráse.
Přes trávník s desítkami krtičin zamíříte ven ze zámku. Za jeho branou pinká na asfaltovém plácku s dětmi tenis Mariana Červená. "Chodíme si hrát i do zámeckého parku, ale na druhou stranu, než je ta díra do země," prozrazuje Červená. "Mrzí mě, že zámek nevypadá líp. Zdá se, jakoby se někomu hodilo, aby zůstal v takovém stavu."
Redakce žádala Karlovu univerzitu o stanovisko ke stavu zámku v Zahrádkách ve středu. Do uveřejnění článku však reakci neobdržela.
