Říká se, že v každém chlapovi stále sídlí kus kluka. Též v nitru Ladislava Říhy žije i v pokročilejším mužském věku kluk. Chlapec, kterého stále vábí voňavé dálky, dobrodružství, romantika, adrenalin. Dosud z něj nevyprchalo především okouzlení světem indiánů, stopařů, traperů, zálesáků a kovbojů Divokého západu. V podobě, jak ho ve svých knihách přitažlivě ztvárnil Karel May.
Nejen tyto nesmrtelné příběhy přenáší do okének a bublin. Dlouholetý rekvizitář libereckého Divadla F. X. Šaldy je také kreslířem a scenáristou komiksů. Avšak pozor! On sám by svá díla komiksy nenazval. Nemá toto označení příliš v lásce.
„U nás je to zažité a vždycky se tomuto říkalo kreslený seriál. Jenže teď to nazývají komiksem. To je ale blbost. Je to, jako kdyby někdo tlustým fixem škrtl ten náš český vžitý název. Vždycky mě rozčiluje, když se do češtiny tahají anglická slova a termíny a lidé je bezhlavě přejímají. Chudáci obrozenci. Kdysi bojovali za to, aby očistili češtinu od němčiny a nyní si ji sami dobrovolně zamořujeme angličtinou,“ svěřuje se Ladislav Říha.
První kreslený seriál vytvořil v osmdesátých letech. Tehdy to byl svět vědecko-fantastické literatury. Byl členem libereckého sci-fi klubu Trifid, jenž vydával svůj časopis.
„Můj první kreslený příběh byl na motivy díla Dmitrije Bilenkina Princip nepravděpodobnosti,“ vzpomíná Říha. Upozorňuje však, že dříve byli a dosud jsou v Liberci daleko lepší a slavnější kreslíři: Miroslav Schönberg a Vladimír Hanuš. „To byli takoví moji učitelé. Především Míra Schönberg byl jakýsi první můj úvodce do světa kreslených seriálů,“ vzpomíná kreslíř.
Sešity s ilustracemi musel dotisknout
Říhovým „majstrštykem“ jsou ovšem dobrodružné příběhy z mayovek. První z nich byl Old Firehand, následovaly Kapitán Kajman, Blizzard a Jednooký Joe plus Klekí-petra a Na Západě.
„Mayovku jsem toužil nakreslit už hodně dlouho. Nakonec jsem si zvolil Old Firehanda, bylo to asi padesát stránek. Přišlo mi však velmi líto, kdybychom si to tady četli jen my tři se Schönbergem a Hanušem a nedostalo se mezi ostatní fandy této literatury, a tak jsem se to rozhodl vydat. Když jsem pak o tom informoval na webových stránkách fanoušků mayovek, začal o to být velký zájem a během dvou měsíců jsem všechny sešity prodal a musel jsem ještě nějaké nechat dotisknout. Dodnes existují jednotlivci, kteří se po tom shání,“ říká Ladislav Říha.
Jelikož byl hlad po dalších zpracováních děl Karla May z jeho pera, vytvořil i další již zmíněné tituly. „Nechal jsem se inspirovat stylem a grafickou úpravou z poloviny šedesátých let, kdy nejenom že běžely v kinech ty slavné mayovky, ale seriál Vinnetou vycházel v časopise Zápisník a byl nesmírně populární. Zde vyšla jako obrázkový příběh celá první kniha o Vinnetouovi a já se rozhodl navázat tam, kde oni skončili. Tudíž jsem vybral příběhy z dalších dvou dílů této kultovní klasiky,“ vysvětluje rekvizitář a kreslíř v jedné osobě.
Mayovky jsou plné přátelství a pomoci slabšímu
A jak to vlastně vypadá v jeho „kuchyni“? Podle Říhy je to celkem jednoduché „vaření“. „Když něco čtu, musí mě ten příběh zaujmout natolik, že si v hlavě řeknu, že by to stálo za nakreslení a už se mi tam rýsují jednotlivé obrazy,“ prozrazuje Říha.
Vše je prý hlavně o tom, jít po podstatě vyprávění. „Snažím se zachytit podstatu příběhu. Je jasné, že zatímco literární verze má třeba dvě stě stran, ta kreslená jen padesát. Z toho vyplývá, že tam nemůžete dostat všechno. Ale v každém příběhu jsou hluchá místa, která se pro ten kreslený nehodí. Ta můžete vynechat, aniž by to vyprávění utrpělo. Jdu po příběhu a jeho charakteru. Ostatně vatu vyhazovali i filmaři, když točili Vinnetoua. Když odstranili omáčku, zůstala podstata, atmosféra. A možná ještě o dost povýšená,“ odhaluje Ladislav Říha.
A proč zrovna fascinace světem Karla Maye? „Možná je to tím, že ačkoliv ty příběhy vypadají na první pohled jednoduše, je v nich skryta podstata lidského života. Jsou v tom lidské ideály jako přátelství nebo pomoc slabšímu. Ty příběhy jsou populární již od dob, kdy je May psal. Třeba u nás vycházely už za Rakouska-Uherska a s různými přestávkami přetrvaly dodnes,“ říká kreslíř.
Svá díla tvoří tak trochu postaru - tuší a perem. Hrubé náčrty dělá obyčejnou tužkou. „Dnes už je ale i řada velmi dobrých fixů. To dříve některé z nich časem ztratily původní barvu a jaksi zhnědo-fialověly. Také jsem fixy občas používal, ale jsem v tomhle staromilec,“ dodává Říha.
Autor říká, že příliš nemá rád dnešní komiksovou produkci, jelikož s klasickým kresleným příběhem nemá nic moc společného. „Ten úpadek začal v devadesátých letech nadprodukcí mnohdy nekvalitních seriálů. Následoval naprostý útlum a v novém tisíciletí začala hlavně anglo-americká produkce nebo politika. Třeba někdo udělá seriál o bratrech Mašínech. A vydává je za hrdiny. Vždyť to byli teroristi. Ne, u nás se příliš dobré kreslené seriály nevydávají. Na rozdíl třeba od sousedního Polska, kde v tom mají oproti nám dlouhodobější tradici. Ale snad se blýská i u nás na lepší časy - už začínají vycházet i klasické evropské seriály,“ upozorňuje Říha.
Rád by ještě s ostatními kolegy udělal další výstavu ve foyer libereckého Malého divadla. Jde o bienále, které se tady konalo již čtyřikrát a jehož tématem jsou mayovky a svět indiánů.
„A taky, pokud síly vystačí, bych rád zkusil dát dohromady všechny své mayovky a vydat je v reprezentativnější formě v jedné knize,“ uzavírá Ladislav Říha.
