Téměř před devíti lety zažila nejhorší okamžik svého života. V Jablonci pouhých pár desítek metrů od domu, kde tehdy žila, se stala obětí znásilnění, když se pozdě v noci vracela z večírku.
Nyní se osmadvacetiletá žena rozhodla promluvit o svém traumatickém prožitku veřejně. Chce tím mimo jiné pomoci ostatním, které mají podobnou zkušenost. Říká, že si žádná z obětí jakékoliv formy sexuálního násilí rozhodně nesmí myslet, že si za to, co se jí stalo, může sama.
Svěřila se na kameru projektu Nemlčíme, jehož autorkou je Veronika Hlavatá. Ta spolu se svým malým týmem již takřka rok sbírá příběhy obětí znásilnění či sexuálního zneužívání.
Slovo tu ovšem mají též odborníci i agresoři. Příběh Karoliny, jejíž celé jméno redakce MF DNES vzhledem k citlivosti věci nezveřejní, je desátým videem neziskového projektu.
Karolina se svěřuje, že teprve až díky natáčení pro Nemlčíme dokázala použít poprvé od hrůzného činu termín „znásilnění“.
„Před tím to nešlo. Nedokázala jsem to vůbec vyslovit. Mluvila jsem o tom jako o té věci, která se mi stala. Bylo to totálně nepoužitelné slovo. Po rozhovoru jsem ale najednou cítila obrovskou úlevu,“ svěřila se Karolina.
Veroniku Hlavatou oslovila sama asi před půl rokem. Předstoupit před ni se svým příběhem se rozhodla, když poznala další ženy, které si prošly podobným otřesem.
Pomohlo setkání s dalšími obětmi
„Hodně mi pomohly návštěvy psychologa. Přibližně po roce, dvou letech od toho zážitku jsem byla i na terapeutickém víkendu, kde jsem poznala poprvé ženy, které si prošly něčím podobným. Zjistila jsem, že na to nejsem sama a náhle se to všechno začalo odvíjet jiným směrem. Přešla jsem do fáze, kdy jsem byla přesvědčená, že se stalo něco špatného, ale je třeba o tom hlavně mluvit a upozorňovat na to,“ popisuje mladá žena. „Řekla jsem si, pojďme společně udělat něco lepšího, pojďme být lepší.“
Přiznává, že do té doby bylo téma jejího traumatu tabu. V rodině i před přáteli. „I já sama jsem byla dost uzavřená. Zpětně jsem zjistila, že lidé kolem mě spíše nevěděli, jak o tom se mnou mají mluvit. Netušili, jak se mě na to zeptat, jak mi přesně pomoci, jak to vůbec vyslovit. Přišlo jim, že je to něco, o čem se nemá mluvit. Teď je to najednou velmi přirozené, třeba když se bavíme s Verčou, dokážeme to úplně normálně,“ dodává Karolina.
I když nyní vyšla s kůží na trh, znásilnění jí určitě v některých věcech změnilo život. Například už nikdy nepůjde někde večer sama. „Nejsem toho schopná. Buď jedu taxikem, vlastním autem, nebo si schůzku přeložím na jiný čas. Pořád se s tím musím potýkat i v takto běžných věcech,“ upozorňuje žena.
Vadí jí také, když ji někdo zezadu nečekaně chytne, třeba aby ji z legrace polekal. „Jelikož jsem byla přepadená zezadu, tak podobné věci ve mně doteď vyvolávají paniku. To, co se mi stalo, určitě sehrálo roli i v mém vztahu vůči lidem a také mužům. Ale tyto věci neumím úplně definovat,“ upozorňuje Karolina.
Namísto křiku pozitivní emoce
Téměř už z hlavy vytěsnila soudní líčení s pachatelem sexuálního útoku. „Soud se konal asi dva roky po tom činu. Mám už to dost v mlze, nerada na to vzpomínám. Vím ale, že byl potrestán a šel do vězení. Sama jsem se s ním u soudu nesetkala, vypovídala jsem odděleně,“ doplňuje Karolina.
Přidává i svůj vlastní recept na to, jak si nepřipomínat výročí dne, kdy se stala obětí sexuálního násilníka. „Ten den si udělám prostě co nejlepší. Vypnu a vypadnu někam pryč, nejlépe do přírody, bez nikoho, bez ničeho. Dělám to tak již třetím rokem. Druhý rok z toho už byla skvělá historka na vyprávění. Ztratila jsem se, sešla z cesty, chytila nejošklivější počasí, bez mapy a s vybitým telefonem,“ vzpomíná žena s úsměvem.
„Zpočátku jsem si myslela, že budu stát někde na skále a křičet a brečet, nějak ze sebe dostávat negativní emoce, ale nakonec převažují ty pozitivní. Ráda bych toto v budoucnu prožívala i s ostatními oběťmi. Někam odjet na výlet, mluvit o tom, křičet, anebo naopak mlčet a jen být na sebe napojení. I to byl jeden z důvodů, proč jsem šla do projektu Nemlčíme. Abych mohla pomoci někomu jinému a zároveň někdo jiný mohl pomoci mně.“
Podle Veroniky Hlavaté je příběh Karoliny vyprávěním, kterému porozumí hodně lidí.
„Znásilnění v noci v parku, to je typický, možná až modelový příklad, co lidé jsou schopni pochopit, akceptovat. I když určitě přijdou reakce typu, že si za to mohla sama, neměla provokovat. Co děláme projekt Nemlčíme, tak se sice o sexuálním násilí více mluví, ale když vyjdu ze své sociální bubliny, to vnímání naší činnosti a náhledu na sexuálně motivované činy je snad stále stejné. To jsou stále dokola různé mýty. Jenže znásilnění není jen ten temný park a nemusí mu předcházet brutální přepadení. Naopak, je často velmi nenápadné a skryté,“ vysvětluje Hlavatá.
