Po hospodaření JZD Kravaře byly budovy v dezolátním stavu. Holé stěny, propadlé stropy, vše zarostlé kopřivami a náletem. Od té doby prošla usedlost, která je kulturní památkou, neuvěřitelnou proměnou.
"V roce 1990 jsem před tyto ruiny přivezl mladšího bratra a mladší sestru a zeptal se jich, co s tím uděláme," vzpomíná Vodňanský, který šel v tu dobu do důchodu.
"Bratr řekl, já nic, a sestra - já také nic., dodává Vodňanský. "Tak jsem se do toho pustil sám. Lidi mi říkali, ty jsi blázen, co s tím chceš udělat, ale já se nevzdal."
Jak rodiče nedovolili poněmčení svých dětí
Miroslav Vodňanský se narodil na statku ve Stranném v roce 1931. Byl prvorozený syn, a proto bylo jasné, že tu bude hospodařit.
"My jsme původně z jižních Čech, ale sestra maminky byla tady nedaleko na statku v Holanech," vypráví Vodňanský.
"Když ji rodiče navštívili, tak se dozvěděli, že v okolí jsou na prodej hospodářství. Rozhodli se pro Stranné a koupili ho v roce 1921 od Biskupství litoměřického za půl milionu korun. Museli půjčit, tenkrát to byly velké peníze," upozorňuje.
Rodina Vodňanských se ocitla na území Sudet, kde tehdy žila většina Němců. To sehrálo v jeho dalším životě jednu z rozhodujících rolí, stejně jako takzvaný Vítězný únor 1948.
Když začal Miroslav chodit do školy, v Sudetech už to hodně vřelo. Němci, kteří žili staletí s českou menšinou v naprosté shodě, se začali považovat za nadřazenou rasu a dávali to Čechům znát. V kraji začali řádit ordneři.
"Bylo nás asi deset, co jsme chodili v Blíževedlech do české třídy. Kvůli tomu, co se kolem nás dělo, rodiče nechtěli, abychom navštěvovali německou školu," připomíná statkář.
"Byli velcí vlastenci, a mě a o tři roky mladšího bratra poslali po mobilizaci k babičce do Pelhřimova," vysvětluje.
Po příchodu Němců mohli rodiče Vodňanského na statku zůstat pod jednou podmínkou - že přivezou děti a nechají je poněmčit.
Odmítli a Němci převedli jejich grunt o sto třech hektarech a padesáti kusech dobytka na Státní statky v Drážďanech. Rodiče museli statek opustit a odstěhovali se za dětmi, kde žili do konce války.
Jak s Evaldem Schormem nedokončil školu
Otec se vrátil na statek ve Stranném týden po konci války. Miroslav přijel o pár týdnů později, protože musel dochodit školu. Na polích kolem byly tanky, jak je tam zanechala německá armáda.
Všude pobíhali koně a krávy. Patřili lidem, kteří se báli Rusů, a prchali se svým majetkem před frontou.
"Němci, na rozdíl od komunistů, zanechali statek sice v horším stavu, než v jakém nám ho vzali, ale vše fungovalo. Museli produkovat potraviny," vysvětluje dvaaosmdesátiletý muž, který na svůj věk rozhodně nevypadá.
Po válce se cesty rodičů a Miroslava rozešly. Protože měl v budoucnosti statek převzít, šel studovat tehdy proslavenou Vyšší zemědělskou školu do Tábora.
Dva měsíce před maturitou, bylo to v roce 1951, přišli do školy nějací páni. Měli dlouhé seznamy žáků, kteří museli okamžitě ze školy odejít.
"Z naší třídy, kde nás bylo šestatřicet, to byla víc než polovina. Byl mezi nimi i spolužák Evald Schorm, pozdější slavný filmový a divadelní režisér, který pocházel ze statku v jižních Čechách," vzpomíná Vodňanský.
Chvíli potom pracoval jako zootechnik ve Vyšším Brodě. Práci sehnal jen díky tomu, že se na Šumavě zakládaly státní statky a chyběli tam po vyhnání Němců lidé. Pak však musel jít na vojnu.
Jako syn "kulaka" samozřejmě k Pracovně technických praporům, nechvalně známým Pétépákům. Jeho zbraně byly po celé tři roky lopata a krumpáč. Stavěl například zbrojovku ve slovenském Martině, kde se vyráběly tanky.
Jak komunisté rozdali statek pracujícím
Vraťme se ale na statek ve Stranném. V květnu 1948 se dostavila na statek delegace zástupců ministerstva, národního výboru a komunistů. Během jednoho dne rozdali majetek Vodňanských pracujícím.
"Ráno jsme měli statek se sto hektary, padesáti kusy dobytka a zemědělskými stroji, večer jsme neměli nic. Vše přišlo do rukou lidí, kteří nikdy nic neměli, nikdy nehospodařili. Rodičům nezbylo nic jiného, než se vrátit na Vysočinu do Pelhřimova," popisuje Vodňanský.
Tehdy mu bylo dvacet let. Když se teď zamyslí, je mu divné, jak někdo může volit komunisty. "Zřejmě proto, že to nezažili. Jak by jim asi bylo, kdyby jim někdo dneska jen tak sebral auto a dům. Asi by na to měli jiný názor," tvrdí.
Po vojně se Vodňanský oženil a vrátil se do Vyššího Brodu dělat zootechnika. Přišel rok 1968 a vpád "spřátelených armád". O dva roky později neprošel Vodňanský normalizačními prověrkami, protože se vstupem vojsk nesouhlasil.
A stěhovali se. Nakonec skončili v Tursku, kde pracoval jako zootechnik a manželka učila na zdejší jednotřídce. Zlom pro ně, jako pro mnoho jiných lidí, znamenal rok 1989.
"Byl to zázrak, že komunismus padnul. Němci slibovali tisíciletou říši a pak zas komunisti přátelství se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Nakonec nebylo ani jedno," směje se Vodňanský.
Jak strávil čtrnáct dní na půdě ministerstva
V roce 1991 začal zajímat o to, jestli jim stát majetek vrátí. Problém byl v tom, že ho komunisté rozdali třiceti lidem. Sehnal sice dokument, že jim byl statek a vše kolem ukradeno, ale chyběla jména a adresy nových majitelů.
Jejich seznam mohl Vodňanský získat pouze na ministerstvu zemědělství.
"Řekli mi, že to tam někde určitě bude na půdě, ale nemají čas. Ať si dám žádost, ale bude to trvat několik let. Kdybych to chtěl urychlit, ať si to najdu sám. Dali mi klíče od půdy a já to tam čtrnáct dní hledal a našel," podotýká.
Ministerstvo jeho nároky uznalo a on požádal pozemkový fond, aby mu majetek vrátili. Měl neuvěřitelné štěstí v tom, že komunisty obdarovaní pracující si své lehce nabyté majetky nezaregistrovali, a proto nebyl s jejich vydáním problém.
Vodňanským se vrátily původní pole a louky. První tři roky bydlel na rodovém statku, v tom, co z něj zbylo, sám.
Stavěl a budoval, ale protože je usedlost kulturní památkou, musel vše dělat podle památkářů. Sedm let choval ve velkém králíky, které prodával do Německa. Měl jich tři tisíce. Půjčil si prvních deset milionů.
Koupil čtrnáct krav. Pak traktor, novou česačku chmele. "Dostali jsme zpátky také dvacet hektarů chmelnic a starou česačku. Než jsme koupili novou, jezdilo k nám na jeho česání až čtyřicet vysokoškoláků," vzpomíná.
Jak vnuk z Rakouska převzal štafetu
První zmínka o jeho statku pochází z roku 1371 a kdysi patřil pánům z Ronova. Dnes má čtyři sta hektarů, padesát krav na mléko i maso, moderní strojový park.
Vodňanský má s manželkou syna a dceru. Dcera se pomamila a učí v jižních Čechách. Syn veterinář emigroval v roce 1984 do Rakouska. Zplodil dceru a syna. Syn se jmenuje Erich a vystudoval na vídeňské univerzitě práva.
Je mu dvacet osm a před dvěma lety převzal řízení rodového statku ve Stranném. Jezdil k dědovi a babičce odmalička. Naučil se tam jezdit na koni a vždycky se mu tam líbilo.
"Statek je součástí naší rodiny, a protože ho nikdy neprodáme, rozhodl jsem se, že to po dědovi vezmu," vysvětluje Erich. "Kvůli tomu teď na univerzitě ve Vídni končím studium ekonomie."
Jeho děda spokojeně pokyvuje hlavou. Na otázku, proč se pustil v šedesáti letech do tak šíleného nápadu, jakým bylo znovuvybudování rodového statku, zná jednoduchou odpověď.
"Dělám to pro rodiče. Oni tady hospodařili a byli by rádi, že jsem to po nich převzal, a že teď tu hospodaří i jejich pravnuk," říká Vodňanský. "Jen škoda, že se nedožili alespoň toho, že nám to vrátili."
