„Sami o své vlastní vůli, bez jakéhokoliv rozkazu nadřízených, začali okamžitě pálit všechny tajné, důvěrné i jiné úřední listiny,“ uvedl v lomnické městské kronice František Večerník, bývalý ředitel a učitel na chlapecké měšťanské škole. „V plamenech zanedlouho shořelo všechno, co mohlo usnadňovat orientaci okupačním úřadům.“
Vlastenecky smýšlející lomničtí četníci projevili v dalších týdnech, měsících a rocích po okupaci častokrát pramálo smyslu pro přísně vyžadovanou spolupráci s gestapem – německou tajnou státní policií.
Místo propagandy zesměšňování okupantů
Přehlíželi kromě jiného počínání známého lomnického knihkupce Bohumila Jodase a jeho ženy Františky. Manželé zdobili svoji výkladní skříň úplně jinak, než jak si představovala německá okupační moc.
„Namísto nacistického propagačního materiálu zde byly vystavovány tiskoviny, jež okupanty zesměšňovaly a spolu s nimi i většinu nových nařízení protektorátní vlády,“ vepsal Večerník do lomnické kroniky již po Hitlerově vpádu.
„Snad nikde jinde než jenom v Lomnici se mohlo stát, že oblíbený knihkupec, který míval ve zvyku si potrpět vždy na vtipnou reklamu, dokázal bavit veřejnost takřka osm měsíců.“
Osudného 13. listopadu 1939 se však před výlohou vyhlášeného Jodasova knihkupectví zastavili příslušníci německého gestapa. Jejich sídlo se nacházelo v nedalekém Jičíně. Nezvyklá výzdoba, jež si střílela z nacistů a jejich přisluhovačů, v nich vyvolala zlobu.
„Nešťastného knihkupce na místě div neutloukli. Jeho bolestný křik bylo slyšet až na ulici, kde stál četník, který nikoho dovnitř nepouštěl,“ vylíčil lomnický kronikář brutalitu Němců.
Knihkupec byl první obětí fašismu v Lomnici
Ztlučeného a krvácejícího Jodase a jeho paní gestapáci zatkli a uvěznili. Jako důvod uvedli vystavování velezrádných protiněmeckých nápisů a pohlednic. Když Jodase gestapáci odvezli, vybili si svůj vztek ještě na četnické stanici.
Všichni čeští strážníci před nimi museli stát „v haptáku“ a poslouchat řev, nadávky a výhrůžky. Gestapáci je obviňovali z neplnění příkazů, nevšímavosti, netečnosti k Velkoněmecké říši a z lhostejnosti vůči služebním povinnostem. Vrchní strážmistr Kamil Kousal a vrchní strážmistr Josef Makovec na svou „slepotu“ vůči Jodasově výloze doplatili. Jejich nadřízení je předčasně poslali do penze.
Břitký a vtipný knihkupec dopadl mnohem hůře. Zbědovaný tvrdým zacházením zemřel krátce po Vánocích 1939 v neblaze proslulé věznici Valdice–Kartouzy.
„Stal se první obětí, kterou si vyžádal fašismus v Lomnici nad Popelkou,“ upozornil kronikář Večerník. „Jeho manželku Františku Jodasovou propustili z věznice 1. března 1940.“
Do spárů gestapa padli sokolové, legionáři či hasiči
Na lomnické četníky vzpomínal po válce v dobrém také Vilém Pšenička, komunista, který prošel během války mnoha německými věznicemi.
„Jedenáctého prosince 1940 jsem byl zatčen zdejším četnictvem s podotknutím, že se tak děje z příkazu gestapa a dostal jsem důvěrný pokyn, abych usvědčující materiály a dokumenty pokud možno zničil,“ uvedl Pšenička v poválečném vydání novin, kde Lomnice shrnula protinacistický odboj.
Po pár hodinách odvezlo komunistu gestapo do Vrchlabí. Pak vystřídal další věznice - Jičín, Mnichov, Litoměřice, Golnov.
Lomnicí otřáslo během války hned několik vln zatýkání. Do spárů gestapa padli sokolové, legionáři, bývalí armádní důstojníci, hasiči nebo komunisté. Z tělocvičné jednoty Sokol zahynulo v koncentračních táborech deset mužů.
„V Lomnici a v okolí bylo vlastenectví vždy silně zakořeněné,“ tvrdí ředitel lomnického muzea Jana Drahoňovský. „Sokolové pak brali odboj proti nacismu za svou samozřejmou povinnost.“
S propagandou Němci neuspěli
Hrdinný odpor proti Hitlerovu Německu se ve městě mísil s typicky českou vlastností – dobíráním si nových, tak ohavných poměrů.
V proslulém lomnickém hostinci U Koníčka nikoho ani nenapadlo zrušit „anekdotárnu“, kde se žertovalo i za Rakouska i v době tuhého Bachova absolutismu. Podle Večerníka se lidé za protektorátu U Koníčka předháněli, kdo z nich řekne nejzdařilejší vtip na nové příkazy a nařízení, jejichž plnění mělo přinášet okupantům požadovaný hospodářskopolitický užitek. A že bylo co parodovat. Třeba 13. dubna 1939 přijela od Jičína do Lomnice německá vojenská kuchyň s jedním hrncem.
„První zastávka byla před školami. Když nikdo nepřišel, popojela na náměstí,“ popsal kronikář zoufalý pokus okupantů ukázat vděk Čechů ke svému ochránci – Třetí říši.
„Ani zde však nikdo nepřišel, aby pomohl sehrát nacistické propagandě divadlo o hladovějícím českém obyvatelstvu, kterému musel přijít 15. března 1939 na pomoc nacistický režim se svojí lidumilnou politikou. Německý voják čekal s fotoaparátem na chodníku před Jínovou cukrárnou marně. Pro takové divadlo se nenašel ani jediný ochotník.“
