Na svůj post nastoupila v době papírové a opustila ho v čase digitálním. Před jedenácti lety si možná nedokázala představit, že se jednou budou knihy půjčovat tak, aniž by je čtenáři předaly ruce knihovníka. Že v jejich sousedství protančí hosté plesů. Anebo že se zdejší sály a půjčovny tak trochu promění v YouTube studia.
Blanka Konvalinková dnes říká, že se Krajská vědecká knihovna v Liberci postupně proměnila z „běžné“ půjčovny až ve společensko-kulturní centrum s rozsáhlými online službami. Od prvního dubna již není její úspěšnou ředitelkou a žezlo předala své dlouholeté kolegyni.
Začnu podobnou otázkou, která se často klade sportovcům těsně po výkonu: Jaké byly první pocity poté, co jste odevzdala ředitelský svazek klíčů své nástupkyni, Daně Petrýdesové? Byla to třeba úleva či naopak smutek? Nebo něco zcela jiného?
Byla to určitě úleva. Ale úleva z toho, že mi najednou odpadly všechny ty administrativní a organizační věci, taková ta úředničina. To už nemusím řešit. V knihovně ještě částečně pracovat zůstávám, a tak to vlastně nebyl rozchod úplně naostro. Cítila jsem ovšem i radost, především z toho, že knihovnu přebírá Dana Petrýdesová. Léta tady pracuje a jsem přesvědčena, že svoji funkci zvládne dobře. Spoustu věcí jsme řešili společně. Byla u řady jednání, projektů, má veliký podíl na činnosti v posledních letech.
Jaká byla knihovna v polovině roku 2009, kdy jste v ní začala působit na pozici ředitelky, a kam se za těch jedenáct let podle vás posunula?
Stavba to tehdy byla stejná, ale nebyli jsme třeba tolik zaměřeni na kulturní a společenské události. Od té doby se ovšem hodně zvyšovala spolupráce s různými organizacemi nejenom města, a tím postupně narůstal i doprovodný program. Už tenkrát jsme ale určitě byli kvalitní sbírkou publikací. Ostatních médií a technologií ještě nebylo tolik, ale ty přinesla doba.
Ano, pamatuji si například na papírové žádanky o publikace ve skladu...
Ty zmizely jako další věci s tím, jak šly technologie dopředu. Snažili jsme se novým trendům přizpůsobit, sledovat situaci v českém knihovnictví, brát si příklady odjinud, což se nám, myslím, podařilo. V posledních letech funguje hodně věcí elektronicky, najeli jsme na čárové kódy, čtečky. Snažíme se návštěvníkům a čtenářům zpříjemnit život. Covidová doba nás přesvědčila o tom, že jsme na ni byli trochu připraveni, i když připraven na ni nebyl nikdo. Mám na mysli třeba systém samoobslužných výpůjček, že člověk nemusí přijít do kontaktu s knihovníkem, nebo biblioboxy před budovou, které zase umožňují bezkontaktní návrat výpůjček.
Když už jsme narazili na tu „bezkontaktnost“, co si vzpomínám, tak jste byli jedni z prvních, kdo začal půjčovat elektronické knihy...
To se také, domnívám se, podařilo. Ne všechny knihovny do toho zpočátku šly. Byli jsme jedny z prvních a ukazuje se, že zájem o e-knihy stoupá. Když už jsme u toho, tak je třeba dobré vypíchnout i vzdálenou registraci. Čtenář sem vlastně vůbec nemusí fyzicky přijít, zaregistruje se vzdáleně a pak si může půjčovat právě e-knihy, ale má také vstup do různých elektronických databází. Jsme v centrálním portálu knihoven, což je taková celostátní databáze, kde má registrovaný čtenář možnost vstoupit do zdigitalizované české produkce do roku 2000 a u časopisů do konce do roku 2010. Je to jednodušší na hledání. Knihovny nemusejí například půjčovat noviny, někdy v nedobrém stavu. Jsme i v mnoha dalších databázích, to předtím nebylo.
A jak jste již „nakousla“, v roce 2009 to tu ještě tolik nežilo ani kulturně...
Ano, zmiňme třeba plesy, ať již ples knihovny nebo ples hejtmana. Letošní rok měl být desátý ročník našeho plesu, ale bohužel se nemohl uskutečnit. Před těmi deseti lety jsme si řekli, že to zkusíme a absolutně jsme netušili, do čeho jdeme. Ale i to se podařilo.
O věcech, které tady kromě klasického půjčování titulů nabízíte, by se dalo bavit hodiny. Ať jde již například o nejrůznější vzdělávací programy pro školy, web regionálních osobností, správa rozsáhlého regionálního fondu, její digitalizování a tak dále. Pojďme se ale ještě zastavit u pandemické doby, protože tomu se nedá vyhnout. Navíc knihovna se s ní prostřednictvím různých online akcí pere hodně statečně. Jak se z vás stali, s nadsázkou řečeno, youtubeři?
Když to všechno přišlo, byl to veliký šok, každého to překvapilo. My jsme si prošli všemi možnými režimy: měli úplně zavřeno, pak bylo výdejní okénko, potom bezkontaktní výdejní okénko, zase otevřeno, pak omezeně otevřeno a podobně. To bylo opravdu velmi organizačně náročné. Jak jsme se ale již zmiňovali, byli jsme na určité věci trochu připraveni, třeba těmi možnostmi bezkontaktních výpůjček. Co si pamatuji, tak loni v březnu to bylo hrozné. Měli jsme našlapaný program Měsíce čtenářů a museli ho zrušit a pak se rušily další a další věci.
Byli jsme chvíli strnulí, ale poté si řekli, že bychom mohli některé akce dělat online, což jsme nikdy před tím neprovozovali. Do té doby jsme třeba na YouTube měli pět věcí a jinak skoro nic. No a tak jsme se tak trochu stali youtubery (smích). Ale nešlo by to bez několika šikovných kolegů, kteří pro to byli zapálení a bez techniky, kterou jsme tu měli. Děkujeme také přednášejícím, kteří do toho šli, protože ne každý je zvyklý na kameru a ochoten přistoupit na to, že si jeho výkon může kdokoliv později znovu a znovu připomenout. Ale jsme rádi, že jsme do onlinu šli a hodně lidí to kvituje.
Vraťme se ještě lehce k bilancování. Jak se během vašeho působení ve vedení knihovny změnila, nebo nezměnila její čtenářská základna? Chodí sem v současnosti díky vašim rozličným dalším aktivitám i lidé, kteří by jinak do této budovy nikdy nevstoupili?
Kromě toho společensko-kulturního dění se knihovna hodně zaměřila také na školní i předškolní vzdělávání. Spousta libereckých i mimolibereckých škol sem přichází na nejrůznější workshopy a od roku 2009 je to stále větší množství. I tím si vychováme nové čtenáře. Co se týče působení na ostatní návštěvníky, tak ačkoliv nikdy jsme se nechtěli stát žádným kulturním domem, a tím ani nejsme, ale různé kulturní akce, ale i třeba posezení v kavárně, lidem ukazuje, že tu knihovna existuje a třeba se někdo do ní vrátí pro literaturu.
Jinak sem hodně chodí vysokoškoláci, i když v posledních letech je to méně, jelikož poklesl jejich počet na liberecké univerzitě. Je ale třeba zajímavé, že do knihovny nechodí hlavně senioři, jak má někdo zažito. Ti tvoří tak třetinu, možná jen čtvrtinu návštěvníků. Překvapivě sem chodí nejvíce lidí ekonomicky aktivních v produktivním věku. Ale trochu se nám projevuje úbytek čtenářů, ať již kvůli těm zmíněným studentům anebo kvůli covidové době. Třeba loňský rok by se měl škrtnout. Tam rozvoj rozhodně nebyl.
Vítězí stále mezi nejpůjčovanějšími tituly povinná četba - Moliérův Lakomec?
Je tomu tak, pořád vede. Ale je to dáno třeba i tím, že máme hodně exemplářů Lakomce a ty se neustále točí, lidé nemusejí čekat, až na ně přijde při rezervaci řada. Ale loni Lakomec překvapivě nezvítězil, možná kvůli tomu, že ho studenti tolik nepotřebovali a navíc se dnes tato klasika dá sehnat zdigitalizovaná. Loni vedla Alena Mornštajnová. Obecně čeští autoři jsou oblíbení. Hodně ale i odborné publikace vzhledem k blízkosti pedagogické fakulty. Stále je zájem o pedagogiku, sociologii i právnickou literaturu.
Poslední otázka: v jednom rozhovoru jste řekla, že vám za ta léta pod rukama prošly miliony knih. Kolik z nich jste si stačila přečíst?
Občas jsem něco přečetla (smích). Když jsem v knihovně začínala pracovat v katalogizaci, tak tam jsem četla docela hodně. Ve funkci ředitelky už tolik času nebylo, ale snažím se přečíst tak dvě, tři knihy za měsíc. V poslední době jsem ani neměla příliš chuť číst. Někdo od reality ke knihám sice utíkal, ale tady bylo neustále něco k řešení a byla jsem trochu unavená.
