„Ovívá nás vítr z Baltského moře, jehož proudění přináší čerstvý vzduch nezasažený průmyslem, na rozdíl od vzduchu z české kotliny. Nad léčebnou se tyčí 680 metrů vysoký Zelený vrch, z něhož stéká vzduch dolů a doslova oplachuje naši budovu,“ říká ředitel Rudolf Focke.
Sanatorium jako by vypadlo časovou dírou z filmu Pozor, vizita, kde se léčil světoběžník Prepsl a děda Bartůněk. Podobné pacienty zde přitom kdysi také měli, byť nešlo o bacilonosiče, ale nemocné tuberkulózou. Jako dětská léčebna funguje ústav až od roku 1961.
Ředitel Focke tu slouží dvanáctým rokem a jak sám zdůrazňuje, je příkladem ozdravných účinků zdejšího klimatu.
„Jsem silný alergik na břízu a ještě před dvanácti lety jsem trpěl strašlivými záchvaty. Dnes se mi to zlepšilo natolik, že nemám žádné problémy a téměř o nemoci nevím,“ vysvětluje mi.
Podobně je na tom personál. „Tady skoro nikdo není nemocný, nevím o sestře, co by trpěla nějakými dýchacími potížemi, ani astma tu nikdo z nás nemá,“ zamýšlí se vrchní sestra Helena Rampouchová. Více než šedesátka zaměstnanců tak vlastně pracuje a zároveň se léčí.
Mladá maminka Michaela Mydlářová z Kláštera u Mnichova Hradiště přijela na ozdravný pobyt se třemi dětmi, které trápí celoroční kašle a dušnost. „Prošli jsme všechny možné léčby, dcera vystřídala už tři druhy antibiotik, nic nezabralo. Doktorka sama uznala, že už zbývá poslední šance: Cvikov. Jsme tu teprve dva dny, čeká nás ještě šest týdnů, ale už pozoruju zlepšení,“ usmívá se žena.
Dřív byla hlavním strašákem tuberkulóza
Jak mohli lidé, kteří kdysi léčebnu postavili, mít tak dobré znalosti o kvalitě vzduchu, když ten se sleduje teprve několik desetiletí?
„Už tenkrát si všimli, že dole ve Cvikově je inverze a tady u nás na kopci čistý vzduch. Barák stojí na skalním masivu, takže se tu nehromadí žádné škodliviny, plísně a prach,“ vysvětluje Rudolf Focke. Jako důkaz uvádí výčet rostlin, které v areálu léčebny jsou: kvete tu suchopýr, rašeliník a mouchy lapá masožravá rosnatka okrouhlolistá.
Ne vše tu ale bylo vždy růžové. Když se léčebna zakládala, na děti s astmatem nebo bronchitidou nikdo nemyslel, pomoci tu měli nemocným tuberkulózou. TBC bylo na přelomu století nakaženo až 30 procent populace. Obec na sebe brala obrovské riziko, že léčebnu na svém území povolila. Ale žádná jiná v Českých zemích tehdy nebyla.
Ředitel Léčebny respiračních nemocí Rudolf Focke okusil ozdravné účinky cvikovského vzduchu sám na sobě. Za dvanáct let, co v léčebně působí, se zbavil alergie a astmatických záchvatů.
„Tenkrát se TBC léčila poměrně drakonicky, takže léčba někdy pacienta zabila. Vyoperovali třeba člověku žebra a plíce zmáčkli, aby zadusili bakterie nemoci. Nebo zavápnili plíce, aby bacil udusili,“ popisuje ukrutné zákroky Focke. Pikantní je, že šťastlivci, kteří takovou léčbu přežili, se často stávali řediteli ústavu, neboť již byli vůči TBC imunní.
Tuberkulóza už dnes není strašákem, přesto ji sanatorium dodnes léčí. Ne ovšem tady, ale v budově na opačném konci Cvikova, která je výhradně pro dospělé.
„Někteří lidé si TBC přivážejí z exotických dovolených po světě. Takových máme vždy kokem patnácti. Dnes už jim ale dovedeme pomoci a je to bezpečné,“ chlubí se ředitel. O tom, že má pravdu, svědčí fakt, že se nikdo z personálu za celou historii léčebny tuberkulózou nenakazil.
