Vynechaný schod, špatně odložená palice, trhnutí s figurínou, shození značky při slalomu – za podobné chyby dostávají účastníci hasičského silového závodu trestné sekundy navíc.
Přitom právě rychlost rozhoduje o vítězi. Výsledný čas Jana Pipiše v Hannoveru 1:25,2 nepřekonal žádný Čech. Pipiš slouží pátým rokem u hasičského sboru v Liberci a ve volném čase tvrdě dře.
Co je to za sport, který vás dostal mezi světovou elitu?
Firefighter Combat Challenge (FCC) jsou extrémní silové závody původem z Ameriky. V těžké hasičské výbavě musím proběhnout překážkovou dráhou a splnit jednotlivé disciplíny. Mezi nimi třeba výběh třípatrové věže, tahání dvacetikilogramové hadice, přemístění osmdesátikilové figuríny nebo bouchání palicí. Kanadskou alternativou je FireFit, který se liší jen mírně. Ve všech podobných závodech jde především o rychlost a sílu.
Poznamenala tuhle oblast pandemie covidu?
Na začátku se snažili pořadatelé udržet závody zuby nehty, ale v Evropě se všechno zavřelo, pak zrušili i mistrovství světa v Americe. Ten týden, co přišel covid, jsem měl zrovna kupovat letenku na Floridu.
Mistrovství tedy padlo. Znamená to, že jste celý rok nezávodil?
Závodil jsem jen jednou – o prázdninách v Polsku. Byla to akce menších rozměrů, zúčastnili se jí ti nejlepší. Bylo to hrozně rychlé, museli jsme dodržovat přísné hygienické podmínky. Nevěděli jsme, jak to bude probíhat a jak se připravit. Pak skončilo léto, pandemie se zase rozjela a další závody se rušily. Minulý rok jsem se cíleně připravoval na pět závodů, z toho jsem závodil jen jednou. Před koronou bývalo tak deset až patnáct závodů ročně.
Co jste dělal, když jste nemusel intenzivně trénovat?
Neměl jsem co dělat, tak jsem si splnil dětský sen a začal hrát basketbal. Za ten rok mě to úplně pohltilo. Když nemám cíl, tak postrádám při cvičení smysl. Vyhovuje mi, když zjistím, že mám za měsíc závod a tři týdny na přípravu. Přesně takhle to bylo s mistrovstvím v Hannoveru. Zavřel jsem se na tři týdny do vlastní bubliny, připravoval se – a ten plán vyšel.
Stal jste se mistrem Evropy v kategorii do 30 let a přivezl jste zlato i ze závodu ve dvojici. Co bude dál?
Na přelomu července a srpna se chystají závody ve Slovinsku, tam bych chtěl vyrazit. Pak nás na začátku listopadu čeká mistrovství světa na Floridě, tam letíme stoprocentně. Pokud to tedy bude stát na našem rozhodnutí. V Americe chceme vyhrát, protože v roce 2017 jsme se v téhle sestavě umístili druzí. Věříme, že jsme letos zkušenější, silnější a rychlejší.
Co pro vás bude nejtěžší?
Udržet a obhájit titul. Sport není o tom, že si člověk dokazuje, že je rychlejší než druzí. Soupeříme s časem a sami proti sobě. Trať je všude stejná, před pár lety se vítězilo s časem 1:35 a my jsme si říkali, jak je to úžasný čas. Teď jsme v cíli o deset vteřin dřív. A v Americe se dokonce běhá pod 1:20.
Jak zvládáte zároveň pracovat a závodit – máte dost dovolené?
Zaměstnavatel mě podporuje a stojí za mnou. Pouští mě na mistrovství světa a Evropy, ročně jsem třeba dostal osm dní volna navíc. Závody jsou ale spíš jako dovolená. Nejvíc času mi zabere příprava před nimi, kdy ze sebe musím vymáčknout všechno.
Jde závodit profesionálně, respektive na plný úvazek?
Jsou i tací, ale většinou závodí profesionální hasič nebo trenér, kteří mají svou práci rádi. Tady v Česku máme obrovský problém, že neexistuje žádná organizace nebo svaz. A co si neuděláme jako tým, tak to nemáme. Takže i když se člověk snaží sebevíc, pokud za sebou nemá firmy a nedělá si vlastní PR, tak je to o ničem.
Nepřibývají vám spolu s medailemi také sponzoři?
Když někdo hraje fotbal a shání sponzory, tak je to jednoduché – každý ví, co je fotbal. Ale když jdu za sponzorem já, musím mu vysvětlit, co vlastně dělám, jak je to náročné a že jsem v tom dobrý. Je to hrozně těžké. Za ty roky se nám podařilo naklonit na svou stranu obrovský počet sponzorů a podporovatelů z hasičského odvětví. Na začátku jsme neměli v čem běhat, teď máme kompletní servis, sponzoři nás oblékají naprosto perfektními věcmi na míru. Dokonce nám vyrobili i vlastní kaiser box (závaží na ližinách, pozn. red.).
Je tedy něco, co vašemu týmu při tréninku vyloženě chybí?
Není tu žádné zázemí. Musíme si vozit všechny věci s sebou na místa, kde trénujeme. Rozhodně to nefunguje tak, že bych někam přijel a hned začal cvičit v předpřipraveném prostředí. Celé léto vozím v autě vybavení – kladiva, devadesátikilový kaiser i figurínu. Kdo mě nezná a vidí mi do kufru, tak si myslí, že tam mám svázaného chlápka. Také nám chybí peníze na kladiva, jedno stojí čtyři a půl tisíce a často se při tréninku zničí. Musíme jich mít alespoň deset, aby se střídala. V Česku pořád není žádná věž, což nás strašně oslabuje. Já mám na věži jedny z nejrychlejších výsledků v Evropě, je to moje silná disciplína.
Jak si mám takovou věž představit?
Je to obyčejná třípatrová věž, která vypadá jako lešení, kolem ní je potřeba asi 20 x 50 metrů asfaltu. Jenže stojí asi milion korun a nic podobného tady není. Hledáme různá požární schodiště na budovách a snažíme se přesvědčit majitele, aby nás tam nechal trénovat. Už se jednalo o výstavbě věže ve škole ve Frýdku nebo v Brně, ale kvůli covidu nikdo neví, co bude. Spousta našich plánů padla.
Máte vůbec při všem tom sportování čas na relaxaci?
Mám rád aktivní relax a když nic nedělám, jsem protivný a nesnesitelný. Tak hraju basketbal, s přítelkyní výletujeme a trávíme hodně času venku – jezdíme na koloběžce nebo na bruslích.
To nezní zrovna odpočinkově. Přitom říkáte, že vrcholový sport je hlavně o regeneraci?
Vozím s sebou na závody masážní pistole, elektrody a další masážní pomůcky. K regeneraci používáme ledovou vodu, což je strašně nepříjemné. Ani za tři roky otužování jsem si na dvacetiminutové ledové sprchy nezvykl. Také se patlám různými mastmi, které vytáhnou únavu z nohou. Sice pak smrdí celý pokoj, ale jsou to moje osvědčené postupy. Jsou důležité i kvůli psychice, hlava se bojí, ale o tělo se starám tak, aby bylo druhý den zase v pořádku.
Před odjezdem na mistrovství FireFitu v Hannoveru jste nebyl úplně ve formě?
Při basketbalu jsem si natáhl vaz v koleni a den před odjezdem jsem se na něj nemohl postavit. Můj fyzioterapeut mi naštěstí nohu zázračně opravil a já se cítil na závodu skvěle. V sobotu jsem běžel pětkrát, z toho čtyřikrát v jedné hodině. Musel jsem z toho pokaždé vytáhnout maximum. A poslední běh mě čekal až v neděli. Ráno jsem se vzbudil a nohy se mi klepaly. Když jsem vystartoval, tak jsem na první otočce spadnul. Přesto jsem se vyhecoval, věděl jsem, že je to poslední běh, a dal jsem do něj všechno. I přes ten pád jsem nakonec ve své kategorii zvítězil.
Po závodech vás čekaly neméně náročné dny v Mikulčicích na Moravě?
Jeli jsme tam na čtyři dny pomáhat s odklízením následků po tornádu. Opravovali jsme střechy, celý den jsme trávili na laně. Byl to hrozně silný zážitek i ve srovnání s povodněmi. Lidi nevěřili svým očím, ani my tomu nevěřili. Od rána do večera jsme spolu s dobrovolníky pracovali. Co hodina, to se domy a krajina měnily. Když přijela nová parta plná sil, okamžitě se vrhla do práce. I když přišli místní lidi o bydlení a spoustu věcí, tak by se rozdali. Moc si vážili toho, že jsme přijeli až z Liberce.
Máte pocit, že jste tam mohl nějak zužitkovat hodiny tréninku?
Pracovalo se strašně dlouho. Museli jsme pracovat systematicky, aby nám vydržely síly i na druhý den. Všechno je to o fyzičce, ale myslím si, že hasiči jsou na to dobře připraveni. Takže rozdíl ve fyzické zdatnosti jsem nepociťoval. Kdybychom měli vyběhnout schody, které mám v extrémních závodech, tak asi ano. Ale takhle je na tom každý hasič s kondicí podobně, přece jen absolvujeme fyzické testy. A to je naše vizitka.
Co je pro vás největší odměna?
Medaile je odměna za tu dřinu. Když jsem ji v Hannoveru přebíral, nemohl jsem uvěřit, že jsem se dokázal k výkonu vybičovat i po tom, co se dělo v práci během covidu, kdy jsme sloužili obdenky, kdy jsem nevěděl, jestli se vůbec bude závodit, nebo jestli budu chtít závodit. Během třítýdenního tréninku jsem v sobě našel ten plamen, co jsem měl na začátku. Hodně si hlídám stravu a před odjezdem jsem si doma připravil nachos a salsu, že to sním za odměnu, až se vrátím. Přijel jsem domů a v jednu ráno to spořádal, byl jsem nadmíru spokojený.
A co vás motivuje?
Motivuje mě podpora partnerů, fanoušků, vysílající organizace, rodiny a přítelkyně. Největší motor v Hannoveru pro mě byl fakt, že se nám v září narodí dcerka. A já jí chtěl říct, že její taťka je mistr Evropy.
