Balancuje s rozpřaženýma rukama tři sta metrů nad zemí a od pádu do hlubin ho dělí jen uzoučký popruh. Ten pocit, když na laně vestoje prosviští čtyřicetikilometrovou rychlostí, ho paradoxně drží při životě už tři roky.
Moderní provazochodectví, slackline, je už poměrně známý sport. Vy jste ale přišel s něčím unikátním — se slackboardem. Můžete ho přiblížit?
Vznikl asi jako všechny nápady v Česku – v hospodě u piva. S kamarádem jsme přešli lajnu asi sto metrů nad zemí a jeho už to nebavilo, chtěl něco víc. Tak plácnul, že bychom po ní mohli začít jezdit. Já jsem se toho chytl a za měsíc jsem přinesl do parku první prototyp slackboardu. A po čtrnácti dnech jsem na tom vozítku ujel prvních padesát metrů. Ale ještě potřebovalo hodně úprav, tak jsem ho postupně vyvíjel. Další rok jsem ho testoval, abych si byl jistý, že lajnu neničí, a pak jsem ho začal prodávat.
