Volba přitom jistě nebude jednoduchá, neboť rozhodovat bude nutné mezi projekty rámovanými jediným uměleckým přístupem – konceptuálním. I letos však výstava spojená s cenou přináší většinou kvalitní umění.
Velká snaha o originalitu
Čtyři autoři a jedna autorská dvojice se prezentují v pražském Centru pro současné umění DOX, přičemž každému patří uzavřený prostor jednoho patra.
Nejostřílenějším finalistou je Jiří Skála (1976), který se v rámci výstavy Chalupeckého ceny představuje už potřetí. I pro letošní ročník připravil instalaci složenou z textů a videí nacházejících se na průsečíku literatury a vizuálního umění. Videa i texty pracují s principem vzpomínání.
Ve dvou textech dosáhl působivé reflexe vlastní tvorby i oboru jako takového. Rozchod s malbou je text, který pojmenovává problematiku, jež se v posledním dvacetiletí tak intenzivně probírala v uměleckých kruzích – postoj malby vůči konceptuálnímu umění – tentokrát však v rámci vývoje jedné umělecké osobnosti.
Nejstarší finalistkou, která má letos poslední šanci cenu získat, je Alena Kotzmannová (1974). Na střeše DOX vystavuje zcela nový koncept lodi, v jejíž kajutě se nachází sbírka rámovaných pohledů. Autorka sice navozuje atmosféru nostalgie a touhy po dálkách, ale málo platné, celek je trochu přemrštěným pokusem o originalitu.
Neviditelné výpovědi
Opaku ve své instalaci dosáhla Petra Herotová (1980). Její stejnojmenná instalace je zajímavou myšlenkou, dovedenou až s obsesivní důkladností do definitivního konce, v němž zpracovala veškeré místní i myšlenkové pohyby dvou jmenovkyň.
Návštěvník si však při čtení projektu nejspíš vzpomene na podobnou obsesivní zaťatost Kateřiny Šedé, která své sociální projekty vyčerpává s podobným nasazením. To samozřejmě instalaci Herotové neubírá na působivosti; provedení je působivým dokladem intenzity autorčiny práce. Zatímco Skála chtěl různorodými dokumenty říci příliš mnoho, Herotová důkladně vyčerpala jedno téma a uzavřela tím dílo v jasných konturách.
Tvorba Tomáše Džadoně (1981) je skvělou ukázkou současné konceptuální tvorby a autor se zaujetím pro kombinaci architektury doby socialismu i moderní epochy formuluje jednu z nejzajímavějších uměleckých výpovědí. Nicméně zrovna projekt rozloženého panelákového bytu nepatří k nejpřesvědčivějším.
Jiné je to však s uměleckou dvojicí Jiří Franta (1978) a David Böhm (1982), kteří se prezentují vynalézavou instalací osmapadesáti kreseb a výpovědí, v nichž se sympaticky vyjadřují k obecným i osobním tématům. Jsou však psané neviditelným inkoustem, a tak je lze číst jen s pomocí UV baterky. Jde o nejzajímavější práci celé výstavy a cenu by si zasloužila. Na resumé si však počkáme do poloviny listopadu.
