Bez milosti zkoumá témata, o jakých se mnozí z nás bojí či stydí vůbec zmínit: rasismus, antisemitismus, sebevraždu, násilí, duševní poruchy či onanii. Zviditelňuje temnotu v nás.
Na svá dvě setkání s Williamem Styronem v životě nezapomenu. Poprvé, v roce 1988, na párty v New Yorku, se se mnou 37 minut bavil, značně ovíněný šampaňským (vím, v té době údajně nepil, ale já jsem to na vlastní oči viděla), o úloze spisovatele ve společnosti. V jeho podání působilo i tohle otřelé téma nesmírně zajímavě.
Podruhé jsme za ním, v polovině 90. let, jeli s Ladislavem Vereckým, kterému Styron poskytl rozhovor pro MF Dnes, do jeho domu v Connecticutu. Styron si mě samozřejmě nepamatoval, a když jsem mu v záchvatu velikášství dala svůj román, nedávno předtím vydaný v angličtině, začal mi ho podepisovat v domnění, že je jeho vlastní. Byl vůbec trochu mimo. Ale zároveň se nám skutečně věnoval. Na otázky neodpovídal stokrát omletými, byť třeba vtipnými frázemi po vzoru většiny úspěšných spisovatelů. Místo toho se nad každou větou upřímně zamyslel s očima odvrácenýma stranou, tak jak ho nejčastěji vidíte na fotografiích.
Styron se narodil v roce 1925 ve státě Virginia na americkém Jihu. Když mu bylo čtrnáct let, zemřela mu po dlouhé nemoci matka. To mu způsobilo šok, se kterým se prý dodnes zcela nevyrovnal, ale zároveň v něm její smrt zmobilizovala jakési skryté schopnosti vnímání, vžívání se do osudů jiných. Nechrlí knihy jednu za druhou. Mezi psaním leckdy dlouho odpočívá, pečlivě studuje nová témata, a napsat za jeden perný den šest set slov je prý na něj velmi slušný výkon.
Styron je - samozřejmě - muž a navíc běloch a heterosexuál, který se sice v mládí trochu vyřádil a nasbíral zkušenosti v armádě a pak, těsně po válce, při ročním pobytu v Paříži, ale nedlouho nato, se šťastně oženil a už dlouhá léta žije s manželkou Rose značně usedlým životem zprvu střední a nyní vyšší střední třídy v útulném domku obklopeném zelení. Je svým způsobem prototypem lidí, kteří odjakživa "dělali" americkou literaturu, "pana" spisovatele, tak jak ho Amerika znala po několik předchozích generací. Ještě v roce 1951, kdy Styron vydal svou prvotinu Ulehni v temnotách (a dostal za ni Římskou cenu Americké akademie umění a věd), nikoho nezarazilo, že si mužský spisovatel dovolí vnikat do hlavy ženské hrdince a popisovat - či si vymýšlet - její nejintimnější hnutí mysli.
V polovině 60. let se ale všechno změnilo. Do módy přišly ženské spisovatelky, autoři a autorky jiných ras než jen té bělošské, romanopisci obou pohlaví, popisující dopodrobna alternativní životní styl či sexuální orientaci. Ze spisovatelské komunity ve Spojených státech se stala duhová společnost, nesmírně permisivní, pokud šlo o literární styl, užitý jazyk či explicitní erotiku, ale zároveň ostře střežící každé vybočení za hranice omezené zkušenosti spisovatele jako jednotlivce. Proč by měli muži psát o duši žen, tázaly se feministky, když o ní mohou psát ženy? Proč by měli bílí škrabálci předstírat, že se dokáží vžít do osudu amerických černochů, ptali se černošští aktivisté, když máme spoustu skvělých spisovatelů, kteří se do ničeho podobného vžívat nemusejí, protože takový osud dnes a denně zažívají na vlastní - černou - kůži?
V té době Styron napsal Doznání Nata Turnera. Šlo o zbeletrizovaný příběh skutečné postavy, černého otroka z Virginie, který v roce 1831 vyprovokoval povstání otroků. To bylo ale vzápětí potlačeno. Teď Turner v cele smrti čeká na vykonání rozsudku a zamýšlí se nad svým osudem a motivacemi. Doznání vyšlo v roce 1967 a účinek to mělo okamžitý. Vzápětí po Pulitzerově ceně za literaturu následovala ostrá kritika, především z řad Afro-Američanů.
O Doznání Nata Turnera ve Styronově podání se pořádala celá sympozia, a na těch si po autorovi snad každý hodil blátem. William Styron se zhroutil. Ještě v polovině 90. let, když jsme ho navštívili, nedokázal mluvit o Natu Turnerovi a humbuku, který se kolem něj rozpoutal, jinak než se slzami v očích. A to i přesto, že se mezitím začaly v americkém tisku objevovat články, leckdy psané černošskými aktivisty, na téma, že ho možná přece jen soudili trochu příkře.
Mezitím, v roce 1979, vydal Sophiinu volbu, rozsáhlý a složitě strukturovaný psychologický román, ve kterém se, podle svých vlastních slov, spouští až na dno hlubin zla. Ke svému vlastnímu překvapení shledává, že hlubiny zla mohou být značně ordinérní a nezajímavé. To ilustruje na příkladu nacistického zločince Hösse, nudného pedantického chlapíka a příkladného otce vzorné německé rodiny.
Na rozdíl od Doznání Nata Turnera, které je českému čtenáři tématicky vzdálenější, Sophiinu volbu u nás četl skoro každý anebo o ní aspoň slyšel. Oč hlouběji do temnot můžete ještě sestoupit, než v příběhu matky, přinucené se rozhodnout, které ze svých dětí poslat na smrt, a které nechat žít, byť v hrůzném prostředí koncentračního tábora?
V románu se Styron, snad proto, že se už jednou pořádně spálil, nepouští na osamělé výpravy do Sophiiny duše. Nechává ji místo toho hovořit, přistupuje k ní z pozice mladého, nezkušeného, ale o to vnímavějšího muže, který je sice už veteránem americké armády, ale ve skutečnosti válku nezažil. Sophiina volba je hluboce lidský, nesmírně pravdivý román, na který žádný čtenář nedokáže zapomenout. O to víc člověka překvapí, když se dozví, že příběh v ní popsaný je zřejmě ve skutečnosti příběhem mladé Romky, naroubovaný na postavu krásné Polky, se kterou se William Styron po válce v New Yorku znával.
Ve filmu, který podle knihy natočil Alan Pakula, hraje Sophii Meryl Streepová, ale Styron by si prý do hlavní role přál dosadit Magdu Vášáryovou, na kterou dodnes vzpomíná.
V roce 1985 Styrona dostihly hlubiny jeho vlastních temnot. Ze dne na den přestal pít - a předtím, po vzoru klasických úspěšných spisovatelů, nasával jako houba. "I já jsem užíval alkohol jako magickou studnici fantazie a euforie, podporující imaginaci. Proč zatracovat nebo omlouvat tenhle konejšivý prostředek, tu pozoruhodnou sílu, která mému psaní ohromně pomohla. Ačkoli jsem pod vlivem alkoholu v životě nenapsal ani řádku, užíval jsem ho - často ve spojení s hudbou - jako prostředek umožňující mé mysli spřádat vize, které neupravený, střízlivý mozek nedokázal počít. Alkohol byl neocenitelným druhem mého intelektu a navíc přítelem, jehož péči jsem denně vyhledával. Dnes vidím, že jsem ho vyhledával také jako prostředek na potlačení úzkosti a vzrůstající hrůzy, kterou jsem tak dlouho skrýval někde v temných kobkách svého ducha."
Nestal se dobrovolně abstinentem. Prostě jednoho dne zjistil, že už nedokáže pít. "Přítel, který mě dosud utěšoval, mě opustil,... a já zůstal bez pomoci, na suchu a bez jakékoli ochrany," píše o tom v útlé knížečce Viditelná temnota (Memoáry šílenství), která vyšla v roce 1990. Tak jako v ostatních svých knihách, spouští se Styron i tady do skrytých hlubin duše, ale tentokrát své vlastní. Tento text je pátráním, tápáním poslepu v autorově vlastním mozku a psyché. A snad právě proto působí Viditelná temnota jako ta nejpravdivějších ze všech Styronových knih.
 William Styron |
 William Styron |
 William Styron |
 William Styron |
 William Styron se svou ženou Rose |
 William Styron na pražském Festivalu spisovatelů |
