Napsala ho, když se manžel a otec jejích čtyř dětí závislosti zbavil. Knihy se ve Švédsku prodalo více než 350 tisíc výtisků, dočkala se i finského, norského a dánského vydání.
V deseti letech jste s rodiči emigrovala do Švédska. Jak vzpomínáte na dobu strávenou v Praze?
Vzpomínám téměř každý den. Jsem přesvědčená, že moje šťastné dětství mi dalo sílu, abych mohla v budoucnu něco dokázat, odvahu napsat tento příběh. Nebojím se provokace, vždy říkám, co si myslím. I když s léty se trochu uklidňuji.
Ale píšete, že stesk po ztracené zemi ovlivnil váš citový život, výběr partnerů...
Mám ráda muže, kteří ukonejší malou holčičku, již mám v sobě a jež nikdy nevyroste. Když se vracím do Česka, je mi najednou deset, čas se zastavil. Byla jsem teď v naší ulici a jako bych otevřela dvířka do dětství, ta pavlač, dvůr i samoobsluha na rohu jsou stále stejné. Je to magické. Myslím, že když člověk žije v jedné zemi, v níž se vše mění a on roste, necítí takové kouzlo při návratu do starého domu, jako cítím já.
Román Nejbližší jste napsala teprve v okamžiku, kdy to největší zoufalství odeznělo.
Ženy, které jsou v tom pekle, nemohou psát romány, protože ztrácejí samy sebe a nemají sílu. Jedinou sílu upírají k tomu, aby přežily den, poskytly dětem, co potřebují. To, že jsem napsala román, ukazuje, že jsem se víceméně vyléčila, protože jsem najednou mohla začít myslet na věci, které se týkají mě.
Jak reagoval váš manžel, když jste začala psát?
Obával se, že knížka bude trpká, plná msty a nenávisti, ale když ji přečetl, řekl, že je velmi pravdivá a dává hodně naděje. Ostatně, i kdyby se mu nelíbila, stejně bych si do psaní nenechala mluvit.
Vy sama jste neměla strach, že se vydáte knížkou hodně všanc?
Dostala jsem jen dobré reakce, tolik vděčných dopisů, že mám pocit, že kdybych pomohla jen jedinému člověku, je to cenné. Záměrně jsem volila krátké věty a jednoduchý jazyk, nechtěla jsem, aby mezi mnou a čtenářem byla nějaká překážka, aby komplikovaná literární řeč neodradila ty, kteří knížku potřebují. Ale vím, že ji čtou i ti, kteří problém s alkoholem nemají. Jedna známá v ní poznávala své rodinné konflikty; děti alkoholiků, od nichž mi přišlo hodně dopisů, zase pocit, jak v noci ležíte a čekáte, až váš blízký přijde domů. Takhle ležely a čekaly, až přijde domů táta. To mě zaujalo, protože na ně jsem vůbec nemyslela.
O čem píšete teď?
Román o tom, jak jsme přijeli do Švédska. Tehdy, v 70. letech, švédská sociální péče posílala děti emigrantů do švédských rodin. Ještě jsem ani nezačala psát, příběh nosím v hlavě a uvidím, co vše se do něj vejde. Možná i zážitky z dětství v Praze, vzpomínky na babičku, emigraci, ruskou okupaci. Byly mi čtyři roky, když do Prahy vjely ruské tanky. Ležela jsem u táty na kolenou, pod projíždějícími tanky se otřásal celý dům, hřmělo to, do oken padala světla a já se bála. Máma mi koupila na útěku malinkého růžového pejska v hračkářství u Strašnic. To byl okupační pejsek. Dnes je úplně roztrhaný, šedivý, ale mám ho jako vzpomínku. Chtěla bych psát z perspektivy dítěte, ale také o tom, co znamená ztratit zem, když je vám deset. To je asi jeden z nejcitlivějších věků, jste v rozlomu mezi dětstvím a mládím – stále dítě, ale už hodně věcem rozumíte, nepatříte do žádného světa.
Nedávno vyšly česky vzpomínky vašeho dědečka Arnošta Kolmana. Jak na vás působily?
Jsou z mužského pohledu, je v nich hodně politiky, vědy. Mě zajímá ženský svět. Moje babička se narodila na Ukrajině jako nejmladší dcera pradleny, měla šest sourozenců. Byla v útlém věku, když jí zahynul otec, vyrůstala v dětském domově, což ji zachránilo, jinak by asi umřela hlady. Zajímá mě, o čem přemýšlela pradlena Lia, když klečela na kolenou a prala v ledové vodě, čeho se bála, co přála svým dětem, jaké měla rodinné konflikty. Myslím na ni a říkám si, co je proti tomu můj osud? Žiju v přepychu, mohla jsem se o sebe postarat, jsem mladá a silná. Vždycky v tom nacházím útěchu.
Chybějí vám ženské literární hrdinky?
Máme hodně mužů, kteří nám vyprávějí o svých plánech a ambicích, což je honosné a hezké. Ale současně s těmi mužskými ambicemi existovaly ženské problémy, o kterých se mlčí. Možná proto jsem v dětství tak milovala Babičku Boženy Němcové.
