Gérard Depardieu: Ukradené dopisy
Tahle nevšední publikace nelže, vskutku obsahuje autentické dopisy, jež slavný francouzský herec adresoval pětadvaceti lidem od těch nejbližších až po prezidenta. Nicméně vypovídá v nich hlavně o sobě. Svým způsobem jde o paměti, ve kterých nečekanou citlivost, ba plachost halí do siláckých vtípků s něžnými vysvětlivkami.
Tak rozebírá například věčná těhotenství své matky, jež prý ani na porod neměla čas, herečce Isabelle Adjaniové se přiznává k chuti ji svést, svérázný dopis své práci nadepsal: Milá otravo! Jinde se dotýká politiky, jaro 1968 nazývá "prapodivnou revolucí, vzbouřením mladých pitomců, válkou se sněhovými koulemi".
A leckdy si přesně podle pověsti, jež jeho chování provází, nebere servítky. Režisér Marco Ferreri si podle něj hraje na proroka, zmeškal poslední metro... Další výrazy už jsou na hranici publikovatelnosti. Pochopitelně, byť možná podvědomě, se Depardieu i na papíře stylizuje, nicméně ani jistá hřmotná póza neubírá jeho psaní na věrnosti.
Jiří Žák: Louis de Funes
Zatímco předešlou knihu Žák přeložil, životopis populárního filmového četníka ze Saint-Tropez sepsal sám. A to neméně kultivovaně, třebaže styl ani forma včetně členění kapitol do číslovaných (filmových) klapek si nečiní nárok na výstřední osobitost.
Přesto se kniha vcelku příjemně čte, neboť autor do ní vedle více či méně známých pilířů hercovy dráhy zanesl i postřehy a historky Funesových kolegů, jež získal při osobních setkáních s nimi. Sběračský encyklopedický portrét pak nabývá přece jen více barev a vůní, aniž člověk cítí potřebu ověřovat si, zda opravdu každý večer dával své lásce k šálku kávy jednu růži či zda hercovým posledním výkřikem vskutku bylo "To není možné, já umřu!"
Dana Polan: Pulp Fiction
Tak tady už je zapotřebí pořádně zpozornět! Kdo se nachytá jen na titul kultovního filmu Quentina Tarantina Pulp Fiction: Historky z podsvětí, který zdobí fotografie hlavních hrdinů, přehlédne možná, že pod snímkem Johna Travolty se krčí drobným písmem jméno autora publikace: Dana Polan.
Což je americký profesor kritických studií, a přesně tak se na uctívaný film dívá – jako na podezřelý úkaz pod mikroskopem. S nadsázkou z něj "dělá vědu", drsněji se dá říci, že se na proslulosti Pulp Fiction přiživuje.
Takže se nekonají veselé historky z natáčení, nýbrž názorný rozbor dětinské posedlosti "tělesnými tekutinami", bezvýchodná disputace na téma, zda jde o film postmoderní, nebo modernistický, či dokonce objevování rasových prvků "nadřazenosti bílých" v Tarantinově dílu Kill Bill, neboť režisér hned v jeho úvodu "nechává zabít vycházející afroamerickou hvězdu".
Nežli však tarantinovský divák knihu znuděně odhodí, měl by se pokochat zjištěním, že jejím hlavním hrdinou je právě on. Neboť pan profesor, jakkoli zvysoka hovoří o vítězství stylu nad podstatou filmu, je upřímně fascinován "nezištnou prací" nesčetných internetových fanklubů Tarantina. Pozor tedy, jakou hlášku dnes hodíte na síť – zítra se může stát předmětem vědeckého bádání.
