K otci neměla americká feministka, novinářka a držitelka Pulitzerovy ceny Susan Faludiová nikdy blízko. V dětství se choval agresivně a následně z jejího života zmizel na mnoho let. Až v roce 2004 našla v e-mailové schránce dopis, ve kterém už se otec podepisoval, respektive podepisovala jako Stefánie, nikoliv Stephen, jak jej znala dlouhá léta. O jeho proměně a opětovném sbližování sepsala knihu Temná komora. Nejen v ní, ale i v rozhovoru proto autorka mluví o otci v ženském rodě.
Celý život jste jako novinářka zvyklá držet si od svých respondentů odstup. Bylo pak jednodušší zůstat objektivní i v případě vašeho otce?
Jako novinářka jsem se naučila nejprve ptát, pochybovat o svých domněnkách, hledat skryté příběhy a raději chápat než moralizovat. Nejsem si jistá, že bych dokázala bez těchto schopností společnou diskusi otevřít. Ve finále jsem však musela opustit pozici venkovního pozorovatele. Stejnou měrou to byl příběh můj i její.
Otec vás požádal, abyste o „ní“ napsala knihu. Udělala byste to i bez této pobídky?
Nedokážu si představit, že bych tu knihu napsala bez ní. Kdyby to nenabídla jako způsob, kterým chtěla urovnat vzájemné vztahy, nebyl by žádný příběh k vyprávění.
Když jste za otcem přiletěla do Budapešti, kam se přestěhoval kvůli rodinným kořenům, čekala jste, že se na letišti opravdu ukáže?
Ano, ale byla jsem tak nervózní, že jsem si trochu přála, aby nepřišla. Nejvíce jsem se bála, jak po tolika letech budeme schopni navázat společnou komunikaci.
V knize hledáte především identitu svého dlouho ztraceného rodiče, neproměnila se však v průběhu psaní i ta vaše?
Byl to způsob, jak se vyrovnat s mými dvěma identitami – její dcerou na jedné straně a feministkou na druhé. Šlo však o identitu obecně, a to nejen genderovou, ale také národní, náboženskou, politickou i rasovou. V tomto ohledu připomínala hrdinu Woodyho Allena – Zeliga. Bojovala s vlastní identitou na mnoha frontách.
Byl otec perfekcionista? Přece jen se dlouhá léta živil upravováním fotografií v módních časopisech. V éře, kdy ještě neexistoval Photoshop.
Nešlo jí tolik o dokonalost jako o možnost kontroly, nadvlády. O technice její fotografické práce mi říkala: Klíčem je kontrola, neodhaluješ, co nechceš odhalit. Stejného pravidla se držela i v soukromém životě. Paradoxně až s rozhodnutím odvyprávět mi svůj příběh se toho kontrolního tlačítka vzdala.
Máte pocit, že se s úlohou ženy, váš otec vypořádal dobře od začátku?
Je těžké říct, co to vlastně je úloha ženy. Co je mužské a ženské. Je to spíše záležitostí kulturních zvyklostí než biologické reality. Těsně před a po operaci našla zalíbení ve vzezření Marilyn Monroe. Doma tajně nosila jehlové podpatky, noční košilky, opeřená boa a platinové paruky. Postupem let však od této karikované osoby upustila a stala se sama sebou. Dovolila si vyjadřovat se způsobem, který je vlastní pouze jí. Upustila od stereotypů, společensky předurčených rolí a najednou se stala tou nejzajímavější ženou, jakou můžete znát.
