V přebalu barevně vlídném, ale tvarovaném obcováním grafika Bedřicha Vémoly s nějakým tím Pentiem - tudíž v kabátě nekorespondujícím se svým "rukodělným" obsahem - vyšla kniha Konzul v afrikánech. Tvoří ji "fejetony a jiné prózy z let 1990-1997" básníka a textaře Pavla Šruta (1940) a čtyři pérovkové ilustrace Jana Steklíka, jež jsou umístěny jako interpunkční znaménka mezi jednotlivými textovými oddíly. Dvakrát Pavel Šrut v příspěvcích, jež byly původně určeny pro Lidové noviny, Týden či magazín Bar&Man, přímočaře tematizuje pnutí mezi povinností odevzdat slíbený kus a bezradností, o čem zrovna psát či jak by měl fejeton vlastně vypadat. Do knihy sebraná publicisticka vždy mimovolně formuluje trendy a meze příspěvků, vřazuje pisatele do historie žánru. A Konzul v afrikánech je nejen v oněch dvou kusech, nýbrž i jako celek knihou o tenzi mezi termínem, žánrem, představami a autorskými schopnostmi. Nejednou Pavel Šrut fejeton přímo před našima očima štrikuje; tadyhle ještě přidá větu, tamhle ještě dosadí vzpomínečku, aby se rozsah vyškrábal na požadovaný počet řádek. Více to konstatujeme, než kritizujeme, poněvadž "natahovanost" svým způsobem k fejetonu patří a v současnosti, kdy z novin a časopisů mizí žánry inklinující k literatuře, může mít taková nezávaznost a nepatřičnost mezi trvalou inflací odosobněných informací a poučujících názorů i svůj půvab a lidskou hodnotu. Anebo je alespoň příjemnější než suchopárné fejetonové moralitky, hojně se vyskytující například v nedávno vydaném svazku Kruh nepřátel českého jazyka, který si připravil spisovatel a dramatik Ivan Klíma. Na rozdíl od něho Šrut udržuje kulturu slova, pohrává si s jazykem, i když má chvíle laciných efektů: "Na nuda plážích je nuda"; "Tam děvy slouply oděvy"; "Proč mám slavit svátek jakéhosi Silvestra, když osobně žádného neznám (ani toho Stalloneho)." Pavel Šrut zůstává i v prozaickém "Konzulovi" básníkem - a nepřikládáme to ani tak kultivovanému výrazu či nostalgickým, poetickým partiím nebo hojným zmínkám o básnících, nýbrž tomu, že za úběžník všech dějů určil své lyrické já, lyrický postoj ke světu. V tom lze najít vysvětlení, proč do svazku nezařadil například některé pěkné recenze, jež napsal do přílohy LN Národní 9; na svůj vkus v nich asi byl až příliš profesionální, příliš "objektivní" a "seriózní". Šrut se v "Konzulovi" střeží, aby zobecňoval, lacině filozofoval či moralizoval: argumentuje vzpomínkou, atmosférou, příběhem, jenž se mu usadil pod kůží. Neznamená to ovšem, že by mohl sloužit jako příklad pro Kunderovu tezi o naivitě lyrického postoje. Lyrismus Pavla Šruta je skeptický, pozorně pozorující a naslouchající: proto již 1. srpna 1992 ve fejetonu Ó ty vire virility! básník sice intuitivně - my dnes však již víme, že zcela bezpečně - rozpoznal jednu z emocionálních příčin oslepeného přimknutí se části novinářů a novinářek k Vladimíru Mečiarovi. Nemístně básnický je pouze Šrutův ediční přístup; sdělí, že "knihu sestavil, vybral a seškrtal sám", aniž však uvede, podle jakých zásad.
Pavel Šrut: Konzul v afrikánech. Ilustrace Jan Steklík. Petrov, Brno 1998, 168 stran, náklad 1200 výtisků, cena neuvedena.
