Verš z titulku je od Jaroslava Seiferta a pochází z jeho strof Básníkovi z nejmilejších, které připsal S. K. Neumannovi (1875-1947) ještě za jeho života ("Z líbezného kraje vzpomínky/ - bože, zdá se, že to bylo loni -/ básník se nám vrací, cpe si do dýmky/ zlatý tabák, který prudce voní..."). A tento by mohl být také mottem memoárů básníkovy manželky Boženy Neumannové (1882-1967), nazvaných Byla jsem ženou slavného muže.
PSANÍ PRO BUDOUCÍ
Unavená, rozbolavělá, "již stará", ba "velmi, velmi stará" (ale: "je mi teprve šedesát šest") pisatelka pracovala na svých pamětech v letech 1948-51, s vědomím, že se jejich publikace nejspíš nedočká ("píšu dnes pro nikoho, později, v budoucnu, snad pro všechny"). Vždyť sám Klement Gottwald nazval Neumanna naším "největším a nejstatečnějším básníkem". Informovat veřejnost o charakterových vadách "národního umělce" a tvůrce, jenž stál - dobovým jazykem řečeno - "vždy věrně na straně dělnické třídy (...) v nesmiřitelném boji s buržoazií" (Nástin dějin české literatury, 1952), tedy nebylo léta žádoucí. Dobře to věděla Lída Špačková, Neumannova poslední životní družka: ve vzpomínkách Takový byl (1948) vylíčila básníka jakoby podle stranických direktiv: dobráka od kosti se silným sociálním cítěním, oddaného organizovanému proletariátu ("mojí nadějí je ÚRO a Zápotocký"), coby muže, jehož lidské slabůstky jsou roztomilé. Vrcholem kritiky je u ní marginální poznámka, že Neumann "si nerad něco odpíral".
Padesát let po režimních memoárech Lídy Špačkové máme před sebou knihu docela jinou: necenzurované, neautocenzurované vzpomínky Boženy Neumannové: "Netoužíc po jiném než po pravdě, myslím, že moje vypravování bude mít nějakou cenu jen tenkrát, vydám-li pravdivé svědectví o člověku, který znaje svoji sílu byl přesvědčen, že si může dovolit vše."
Paměti Byla jsem ženou slavného muže zachycují důležitý úsek Neumannova (a ovšemže i autorčina) života: roky 1904-1918. Podrobně, a přece ne zdlouhavě jsou tu vylíčeny básníkovy názory, postoje, jednání, myšlení, psaní, zkrátka jeho osobnost. Osobnost viděná zprvu okouzlenýma, zamilovanýma očima mladého děvčete, které bylo a vlastně nebylo připraveno obětovat se "proto, aby on mohl růst". Oč větší iluze, o to větší deziluze.
NAKAŽENÝ BOUŘLIVÁK
O čem ve čtvrtém svazku akademických Dějin české literatury (1995) čteme v kapitole věnované Neumannovi lakonickou poznámku ("Neumannova práce v českém anarchistickém hnutí byla na podzim 1904 přerušena odjezdem do Vídně, kde strávil několik měsíců, dokončuje tu vydání posledního ročníku Nového kultu. Po návratu z Vídně na jaře 1905 se odstěhoval se svou druhou ženou do jejího moravského rodiště..."), to popisuje Božena Neumannová velmi pečlivě, vybavujíc si i neuvěřitelné detaily. Kapitola Vídeň začíná obrazem velmi působivým: "Za tmavé listopadové noci roku 1904 vstoupili jsme, Bouřlivák a já, oba dobrovolní vyhnanci, do vlaku, který nás měl odvézt z vlasti do exilu." Začíná "drama ženy, toužící prožít život nikoli s mužem, jakých je dvanáct do tuctu, ale s mužem takovým, jehož duch povznese ji k nejvýsostnějším vzletům do neznámých výšin, a netušící, že neznámé výšiny mohou býti velmi bouřlivé". Sotva se slečna Hodačová usadí s ještě nerozvedeným Neumannem (žena a děti zůstaly v legendární olšanské vile) ve Vídni, kde tou dobou žije i "Mařka" Majerová, zjistí, že její idol, postižený lupenkou, má na nohou "slitinu šupin", které je "pokrývaly (...) od kolen až dolů a které místem praskaly a krev stékala v potůčcích po nohách". Ještě se nestačí vzpamatovat z tohoto nálezu, když se u ní objeví "ošklivý výtok" - a básník ji svým vysvětlením šokuje: "No jo, mám kapavku. K tomu jsem si přivezl z Prahy taky filcky a hrozně mě žerou. Musíš koupit rtuťovou mast na ně."
A tak to šlo dál, "láska se lety měnila pomalu v nenávist". Na konci už byla jen hořkost, lítost, potoky slz ("takže mi opuchla trvale horní víčka"), rezignace pod "tíhou jeho zrad a jeho týrání".
IDYLA JE JINDE
Ale pozor, není to jen demytizace "Bouřliváka". Vzpomínky nešťastné Boženy Neumannové-Hodačové jsou literárněhistoricky cenné v místech vykládajících inspirační zdroje Neumannovy básnické tvorby. Jejich hodnotu vidím také v tom, že jde o specifické dějiny našeho písemnictví daného období, s laskavými i nemilosrdnými portréty řady literárních osobností (Čapkové, Gellner, Malířová, Olbracht, Šrámek...), někdy až stojícími na hranici karikatury (Helena Čapková). Hodně z toho, co nám říká Božena Neumannová, bychom bez ní nevěděli, netušili. V naší memoárové literatuře patří její kniha k těm sugestivním, strhujícím. Kdo chce idylu, musí se porozhlédnout jinde.
Božena Neumannová: Byla jsem ženou slavného muže. Paměti druhé ženy S. K. Neumanna. Edičně zpracoval redakční kolektiv pod vedením Jiřího Veselského. Nakladatelství Host, Brno 1998. 372 stran, náklad 1100 výtisků, cena 269 korun.
