„Pokud máme mluvit bez obalu, jak to měl rád můj děda, byla to rodina rozervaná smutkem a zklamáním, ve které byly neustále na očích lidské chyby a zranitelnost. Byly tam emoční problémy, duševní problémy, závislosti, sebevraždy. Lidé v mojí rodině měli problémy sami se sebou i mezi sebou navzájem. Když jsme byli spolu, cítili jsme se sami,“ popisuje Hemingwayová společnost, ve které vyrostla.
Svou kariéru odstartovala jako herečka. Dnes už platí hlavně za spisovatelku a propagátorku holistického životního stylu. Právě ten ji dostal z labyrintu depresí a osobních traumat.
Snad nejzásadnější role Mariel Hemingwayové přišla v pouhých osmnácti letech. Měla za sebou první film Rtěnka, když jí domů zavolal Woody Allen. Tehdy už uznávaný režisér, který měl za sebou snímky Annie Hallová, Láska a smrt nebo Spáč, jí nabídl roli ve filmu Manhattan. Úloha Allenovy přítelkyně Tracy jí později vynesla nominaci na Oscara. „Když přišel Woody, byla s ním legrace: připadal mi legrační na pohled, protože byl malý a měl ty vlasy a ty brýle, a taky s ním byla legrace mluvit, a když jsem něco říkala já, díval se na mě tím svým osobitým pohledem,“ vzpomíná.
Zároveň však přiznává, jak své rodiče tehdy nenáviděla za to, jak jednoduše jí povolili trávit čas s o tolik let starším mužem, jako byl Woody Allen. Dokonce jí kývli na to, aby se sama s režisérem vydala do Paříže, sama to nakonec odmítla.
Stejně jako Ernest Hemingway se i sestra Mariel Margaux rozhodla spáchat sebevraždu. Stalo se tak v roce 1996. Předávkovala se prášky. „Nejdřív se dostavila panika. Do pr...., napadlo mě. Je pryč. Máma je pryč. Je teď řada na mně? Současně jsem pociťovala obrovskou vinu. Cítila jsem se provinile, že jsem se jí nesnažila víc pomoct. Proč jsem nebyla vnímavější,“ popisuje své tehdejší pocity.
Obálka knihy Slunce vyšlo od Mariel Hemingwayové
I toto byl jeden ze zásadních důvodů, kdy se rozhodla bojovat se svou genetickou výbavou. Vztah s matkou, přezdívanou Puck, Mariel, Margaux i třetí sestru Muffet, která trpí bipolární poruchou, silně poznamenal. Během těhotenství Puck pravidelně pila a kouřila. V rodině dokonce koloval vtip, že Mariel se narodila, protože už potřebovala na vzduch. Drsné vzpomínky.
Zbožňuje Paříž
Z knih svého dědečka má Hemingwayová nejraději Pohyblivý svátek, ve kterém se vypráví o Paříži dvacátých let minulého století. „Má pro mě velký význam, protože v jedenácti letech mě otec vzal do Paříže a provedl mě po městě, čímž pro mě jednotlivé stránky knihy ožily. Taky je to návod na to, jak můžete život přetvořit v literární dílo, aniž byste se nechali zlákat jistými pokušeními,“ píše.
V závěru knihy o Ernestu Hemingwayovi mluví jako o muži, který miloval tolik, že se to bál dávat najevo. Jako o muži, který si kolem sebe raději postavil zeď, aby nikdo neviděl jeho zranitelnost. A také jako o muži, který se rozhodl opustit svět v momentě, kdy ho potřeboval jeho syn nejvíce.
Z vyprávění přesto není cítit zášť nebo ukřivděnost. Je to čistá zpověď, snaha najít odpověď na otázku, proč právě její rod potkala všechna ta neštěstí. Odpovídá si však nakonec sama. Parafrází na myšlenku svého dědečka: „V průběhu života, uvězněni ve vlastním životě a osvobozeni vlastním životem, jsme se stali silnými na místech, kde nás zlomili.“
