Zatímco literární kritici tvrdošíjně trvají na vysoké míře uměleckosti a vnímají stále literaturu jako svého druhu honosnou instituci, čtenáři chtějí číst. A Vieweghovy knihy jsou předně o příběhu, nikoli o intelektuálním renomé. Některé jsou horší (Mafie v Praze či Mráz přichází z Hradu), většina z nich však naprosto s přehledem splňuje kritéria pro velmi kvalitní střední proud.
Výsledky ankety v literatuře
|
Jak ovšem nedávno trefně poznamenal bohemista a nakladatel Miroslav Balaštík, v současné české literatuře v tom středním proudu kromě Viewegha už skoro nikdo další není.
Michal Viewegh ztělesňuje spolu se svým nakladatelem Martinem Reinerem západní styl na trhu s literaturou. A kdo jiný by měl charakterizovat polistopadový zlom nejenom na literární scéně, ale ve společnosti obecně, než lidé, kteří se bez problémů uživí knihami a navíc se za ty knihy nemusí stydět?
Asi nikdo jiný nevydává každý rok jeden titul, nikdo jiný nepřekračuje běžně třicet či čtyřicet tisíc prodaných výtisků, u některých románů dokonce sto tisíc. Podle žádného jiného českého spisovatele se netočí tolik filmů. Je těžké stát se autorem bestsellerů, ale je velký výkon stát se jím opakovaně, být jím téměř bez ustání.
Michal Viewegh se po předloňské operaci srdce snaží znovu psát. V povídkovém souboru Sedm svateb a jeden rozvod mu vyšla báječná povídka inspirovaná vlastními bídnými zkušenostmi. Jeho hrdina se má ženit, ale trpí zvláštním druhem amnézie a neví kdy, kde a koho si má brát.
Přestože autor letos nenapsal nový román (ale v říjnu vyšli Andělé všedního dne s filmovou obálkou, a tento příběh patří k tomu nejlepšímu, co Viewegh za „své čtvrtstoletí“ napsal), je tato povídka solidním příslibem.
Takže se čtenáři nelze než souhlasit: po listopadu 1989 je Michal Viewegh nejvýraznějším českým spisovatelem.
