Příslušník původně italského šlechtického rodu vstoupil do české historie jako jeden z vůdců protihabsburského odboje nekatolických stavů.
Po porážce na Bílé hoře odešel do emigrace a celý zbytek života zasvětil boji proti Habsburkům, přičemž navázal těsné kontakty i se svým bývalým nepřítelem Albrechtem z Valdštejna.
Thurnův osud přitahoval romanopisce i historiky; navzdory tomu o něm doposud vznikla jen dvě obsáhlejší životopisná pojednání - práce Otakara Odložilíka, v Čechách prakticky nedostupná, a medailon od Josefa Janáčka, zařazený do knihy Velké osudy.
Miloš Pojar se do značné míry inspiroval metodou charakteristickou právě pro Janáčka. Nestaví své závěry na vyhledávání neznámých pramenů v archivech, nýbrž na imponující znalosti vydaných pramenů i úctyhodného množství literatury. Výsledek takového přístupu má úskalí i přednosti. Autor neříká nic, co už nebylo publikováno jinde; jeho kniha připomíná mozaiku, v níž mnohdy chybějí informace o dlouhých měsících i letech Thurnova života. Dochované údaje o těchto obdobích jsou velice kusé - a tak se hrabě Thurn ze stránek životopisu často zcela vytrácí a kniha se mění ve faktograficky hutný popis politického a náboženského vývoje ve střední Evropě od nástupu Habsburků na český trůn až po konec třicetileté války.
Pojar odkazuje na klasická i novodobá díla o dané epoše v takovém rozsahu, že by jeho kniha téměř mohla sloužit jako přehled nejdůležitější literatury k českým dějinám raného novověku.
Ale pozor - tento zdánlivě vyvážený přehled poznamenala záměrná selekce. Stranou zůstalo vše, co by narušilo autorův předem vytvořený názor na Thurna a jeho dobu - včetně prací z posledních let, které významně korigovaly jednoduchá černobílá schémata.
Zmíněná opomenutí nejsou náhodná. Nezáživně suchý popis Thurnova osudu na několika místech ozvláštňují emotivní pasáže, v nichž se dočteme, že "českému národu byla násilnou rekatolizací nalomena v mravním ohledu páteř". Setkáme se i s nezbytnými proprietami pobělohorské poroby typu jezuitů pálících desetitisíce českých knih. Pojarovo hodnocení historiků, kteří se dotkli Thurnovy osobnosti, se pak řídí prostinkým vzorcem: kdo se o něm vyslovil pozitivně, je pochválen, kdo negativně, je pohaněn, kdo nejednoznačně, je pro jistotu vřazen do tábora Thurnových příznivců. "Zatím k největšímu docenění Thurna a jeho role" prý dospěl Robert Kalivoda, jehož památce svou knihu Pojar věnoval. Tento historik a filozof proslul jako tvůrce smělých filozoficko-dějinných koncepcí, které sice často vyvolávaly odmítavé reakce, ale stále mají svou hodnotu - i kdyby měly zůstat jen provokativní inspirací k přemýšlení o dějinách. Jenže na Kalivodův odkaz navázal Pojar poněkud nešťastně. Lze respektovat jeho suchopárný styl, tak nekonečně vzdálený vzletnému stylu Kalivodovu, lze omluvit občasné věcné chyby i drobné nepřesnosti v poznámkovém aparátu. Co ovšem akceptovat nelze, je způsob, jakým autor představil samotného Thurna.
Nesporně fascinující a mnohovrstevnatá osobnost se zde scvrkla do ploché šablony barvotiskového hrdiny. Pokud se snad kterýkoli z Thurnových záměrů nezdařil, byl to prý vždy důsledek intrik nepřátel nebo nepříznivých okolností. Autor se zde ocitl v zajetí schémat daleko tristnějších, než jsou prvoplánové filozoficko-historické koncepce.
Ve svém hodnocení Thurna zůstal Miloš Pojar na stejné úrovni jako autor pohřebního kázání z roku 1641, citovaného v úvodu knihy. Bezvýhradná idealizace je svatým právem kněze nad rakví zesnulého. Neměla by však být výsledkem úsilí kriticky uvažujícího historika.
Miloš Pojar: Jindřich Matyáš Thurn - muž činu. Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1998, 263 stran, náklad a cena neuvedeny.
