Na novém románu pracoval Anthony Doerr sedm let. Jeho příběh překračuje hranice času, prostoru a mnohdy i toho, co se dá chápat pouze srdcem.
V USA prý není slušné pokládat tuto otázku, ale já to zkusím. Věříte v nějakou vyšší sílu?
Vyrostl jsem v katolické rodině, každou neděli jsme chodili na mši. Paradoxně je ale moje matka vědkyně, velice emancipovaná, naši si všechnu práci doma rozdělovali velice rovnoměrně… Máma však v sobě stále měla nějakou část, která nechávala tu vědeckou racionalitu a pragmatismus stranou a skutečně věřila v Boha, který jí něco předurčil.
Tón, jakým to říkáte, značí, že to úplně stejně nemáte.
Spíš ne. Mě tolik neformovalo náboženství jako spíše různé vědecké pořady na kanále PBS a knihy o vesmíru od Carla Sagana. Tam, kde jsem vyrůstal, byla totiž opravdická tma, takže jsem se každou noc cítil s vesmírem a hvězdami v bližším kontaktu než jiní. A tu zmíněnou vyšší sílu jsem vnímal právě z něj.
 |
Takže pověstná fascinace titěrností Země a obrovitostí vesmíru?
Přesně tak. Na jednu stranu je opravdu děsivé, jak bezvýznamný život jednotlivce je, na druhou stranu vím, že mám velké štěstí, že tu můžu být. Můžu si dovolit jedno přirovnání? Kdyby si třeba někdo úplně konkrétně nedokázal představit, o čem mluvíme.
Jistě.
Představte si toaletní papír, který vyrolujete po jedné velice dlouhé chodbě. Ten toaletní papír je paralelou k celé historii Země, která je stará 4,543 miliardy let. Než se vůbec dostanete k prvním formám života na Zemi, museli byste tou chodbou projít asi za polovinu. A abyste se dostali jen k dinosaurům, museli byste dojít až k poslednímu lístku této role toaletního papíru. Přitom z naší perspektivy je to tak neuvěřitelně dávno! A pak jsou tam poslední dva až tři milimetry, které zachycují vše od císaře Nera až po nás dva tady, kdy spolu mluvíme.
Budu se opakovat, děsivé i fascinující. V novém románu zdůrazňujete, jak je důležité uchovávat paměť na papíře, v knihách. Věříte, že je to cesta k nesmrtelnosti?
Knihy mají neuvěřitelnou moc náš hlas opravdu a navždy reálně zvěčnit. Vemte si z moudrosti kolika lidí, kteří mezi námi již nejsou, dodnes žijeme. Pokud se umíte vyjadřovat psaným slovem, máte šanci překonat smrt.
Rád poukazujete na to, jak jsme všichni jako lidé propojeni, ačkoliv si myslíme, kdovíjak se lišíme. Proč?
Ano, s tímto problémem se snažím vyrovnávat ve všech svých knihách a asi nikdy nepřestanu. Asi protože naše mysl je sice nastavena tak, abychom své potřeby vnímali jako ty nejpodstatnější, ale když si pak uvědomím, že to tak mají i ostatní, dochází mi ta podobnost a to mi bere dech. Jsme si tak podobní v dobrém i špatném. V minulosti i v budoucnosti. Navzdory jazyku, vzdálenosti nás těší a trápí principiálně podobné věci... A toto spojení je něco neuvěřitelného. Navíc si myslím, že tuto perspektivu hodně mění rodičovství.
Spisovatel Anthony Doerr (2014)
Zmínili jsme paměť. Co vzpomínky naší doby? Vznáší se tu někde ve vzduchu mezi námi.
Je to tak. Když vidím ty firmy, jak prodávají svá digitální úložiště se sloganem „uchováme vaši paměť až po století“, musím se smát. Stačila by úplně jednoduchá nehoda a bude velice rychle po paměti.
Takže si něco raději tisknete?
Tiskneme si fotky dětí, ale samozřejmě to nestíháme všechno. To asi taky znáte.
Velice dobře. A co rukopisy vašich knih? Kdy ty míří na papír?
Až v určitém bodě, kdy to začíná připomínat souvislý příběh. Přirovnal bych to tak k šedesáti procentům finalizace... V ten moment se stávám spíše čtenářem než spisovatelem a dokážu i na svou knihu nahlížet s perspektivou.
Jeden z vašich hrdinů je mladý ekoterorista. Jaké bylo dostávat se do jeho charakteru?
Na to se mě ptají všichni! Zajímavé. Upřímně myslím, že se ode mě zase tak neliší. Ten smutek a vztek, který cítí, chápu. Nejsem a nebyl jsem nikdy násilný, ale kdyby mi bylo šestnáct jako jemu, a světu by hrozila katastrofická budoucnost, tak by mě asi někdo mohl taky radikalizovat, abych byl vzteklejší… Vemte si, že v Evropě je o 600 milionů ptáků méně než před čtyřiceti lety. Žijeme v úplně jiném světě než třeba naši prarodiče. Jen si to ještě plně neuvědomujeme. Ale samozřejmě bych v boji za životní prostředí bombu ani pistoli nepoužil.
„Rešeršuju čas, hodiny. Vím, že máte v Praze nejzajímavější hodiny na světě. Orloj. Chci se na něj přijet podívat, pořád totiž přemýšlím, proč vlastně lidi začali vytvářet mašinky, které měří čas, naše životy a všechno…“
Anthony Doerr
A pak je tu otázka, zdali byste nastoupil na vesmírnou Noemovu archivu, o které také píšete.
Vzpomněl jsem si teď na ty rozhovory s Elonem Muskem, jak s nadšením říká, že umře na Marsu. Jakoby to mělo být něco skvělého… Já tedy nevím. Myslím, že už teď je jasné, že jsme jako lidé tak křehké bytosti, že asi úplně nemáme na to osídlovat jiné planety nebo cestovat do jiných galaxií.
Psát vaše romány znamená vyvíjet intelektuálně celkem náročnou činnost. Jak odpočíváte?
V tom mi hodně pomáhá rodina. Lehce se díky nim odpoutám. Ale odpočinu si u čtení knih někoho jiného nebo jedu za kamarádem…
Takže žádné speciální úchylky, aktivity…?
Bohužel, jsem nudný. Možná tak cukr a kofein.
Váš nejznámější román Jsou světla, která nevidíme teď natáčí jako sérii Netflix. Těšíte se, až uvidíte výsledek? Hlavní role ztvární Mark Ruffalo nebo Hugh Laurie.
Moc se těším! Začali natáčet někdy v březnu v Maďarsku, pak se přesunou do Francie. Měl jsem za nimi teď letět, ale syn dostal covid. Chystám se se proto později. Budu tam jako taková roztleskávačka.
Baví vás to na place?
Takhle na kukandu pro jednu ano, ale jinak jsem rád, že nejsem filmař. Já, když si představím nějakou budovu, tak ji prostě popíšu a nemusím shánět peníze, abych ji mohl někde natočit nebo vytvořit v programu… To by mě štvalo. Všechno jde u filmu velice pomalu, je to závislé na tolika dalších profesích. Já si mohu všechno zařídit sám.
A co teď připravujete?
Odpovím zeširoka. Rešeršuju čas, hodiny. Vím, že máte v Praze nejzajímavější hodiny na světě. Orloj. Chci se na něj přijet podívat, pořád totiž přemýšlím, proč vlastně lidi začali vytvářet mašinky, které měří čas, naše životy a všechno… Takže jsem teď takový hodinář-amatér.
