Myšlenka na natočení alba lidových písní se odvíjela od vaší interpretace skladby Macejko neboli Išel Macek do Malacek, mám pravdu?
Je to tak. Macejko je moje osudová píseň. Když jsem dělal talentovky na konzervatoř v Košicích, neměl jsem vůbec připravené, co budu zpívat. Vzpomněl jsem si, že tuhle písničku v jednom televizním pořadu zpíval Karel Gott, takže jsem si řekl, že ji zkusím. Naučil jsem se ji, zazpíval a vzali mě. Od té doby jsem ji živě nikdy nezpíval. A když se připravoval vzpomínkový koncert na Karla Gotta, chtěl jsem sice původně zpívat něco jiného, ale nakonec jsem zazpíval právě Macejka. Vůbec jsem netušil, co to s lidmi provede, jak se okamžitě spontánně rozezpívají. Na koncertě byli i zástupci firmy Supraphon a vlastně hned následující den jsme se začali bavit o tom, že bychom udělali desku s lidovkami. Přišel jsem domů, to ještě žila Hanka, říkal jsem jí to a ona opáčila: Ale uvědom si, žes nikdy lidovky nezpíval, to si musíš hodně dobře rozmyslet.
A rozmýšlel jste se?
Ano, ale velmi záhy mi bylo jasné, že do toho půjdu. Držel jsem se Karla Gotta, našel jsem si na YouTube nějaké pořady, kde zpíval tyhle písničky, a začal jsem přemýšlet, které by se na desce měly objevit. Hned mě napadla Mať moja, samozřejmě Išel Macek do Malacek, která to, jak už jsem říkal, celé nastartovala. Písniček jsem si vybral spoustu, ale musel jsem výběr zúžit na dvanáct věcí, které na desce nakonec jsou.
Měl jste jasnou představu, jak by měly znít?
S producentem Danem Hádlem jsme měli jasno v tom, že nechceme klasickou cimbálovku. To tedy bylo hlavně moje přání, Dan to respektoval a pak přišel s výslednou podobou, která je podle mě velmi vkusná a působivá. Celé to byla krásná práce, jsou tam písničky, které jsem natočil za patnáct minut a vysloveně mi bylo líto, že už je hotovo. Prosil jsem Dana, jestli bychom to nemohli vzít ještě jednou, ale nechtěl. Říkal, že opakováním by se vytratila počáteční energie a autentická atmosféra.
Konečné slovo v tom, jaké písničky na desce nakonec budou, jste tedy měl vy?
Ano, jen s názvem přišel Vladan Drvota ze Supraphonu, když se dozvěděl, že nazpíváme taky Rež, rež, rež, kterou jsem tedy před prací na albu neznal.
VIDEO: Nebudu se držet zpátky, prohlašuje v novém videoklipu Lucie Bílá |
Kdo viděl film Dědictví aneb Kurvahošigutntag, bude mít jasno. Tuhle říznou věc hrají muzikanti Bohušovi na oslavě, když čeká na příjezd Irenky.
Přesně tak. Něco vám povím – mám reakce od lidí, kteří tu desku slyšeli, a většinou vypadají nějak takhle: „Vždycky jsem si myslel, že neumím zpívat, ale když jsem si to album pouštěl, zpíval jsem si od začátku do konce.“ Přesně toho jsem chtěl docílit, aby si lidi zpívali společně se mnou. Na koncertech nebo při poslechu desky, to už je celkem jedno.
Jaký máte vztah k lidové hudbě? Zpívaly se tyhle nebo podobné písničky u vás doma?
Vůbec, jak už jsem řekl, nikdy jsem lidovky nezpíval.
Jaká muzika vás tedy formovala?
Jelikož pocházím z Košic, měl jsem to kousek do Maďarska čili jsem viděl koncert Queen v Budapešti – to byl ohromný zážitek. Hodně jsem taky poslouchal právě maďarské kapely, Omegu, Locomotiv GT a podobně. A pak jsem měl a dodnes mám rád jazz. Když jsem hodně unavený a potřebuju totálně vypnout, neposlouchám žádnou hudbu, to musím mít ticho. Existuje ale zpěvák, který mě v takovou chvíli zklidní a kterého jediného můžu poslouchat. A to je Frank Sinatra.
Když se ještě na chvíli vrátím k lidovkám, co říkáte na to, jak s nimi nakládá Čechomor?
Dělají to úžasně, to jejich bigbítové aranžmá se mi moc líbí. Jdou na to vážně geniálně.
Před několika dny měla premiéru opera Don Buoso / Gianni Schicchi, kterou vám autor hudby Jan Kučera napsal na tělo. Jak se to stalo?
V Národním divadle se o tom bavili, původně uvažovali o obsazení barytonisty nebo basisty, ale pak Jan Kučera s režisérem Davidem Radokem došli k názoru, že by se to představení ušilo přímo mně na míru. Je to velká čest, vždyť který zpěvák může dneska říct, že Národní divadlo napsalo operu přímo pro něj. A ještě větší čest pro mě bylo pracovat s Davidem Radokem, což je opravdu fenomenální režisér. Je přísný, ale to mi vyhovuje, protože my zpěváci si občas dovolujeme víc, než je nutné, a v takové chvíli je potřeba přesně stanovit hranice. A to on umí. Byla to náročná práce, třeba pět hodin naprostého soustředění na zkoušce. David Radok má rád okamžiky, kdy člověk na jevišti prakticky nic nedělá, nehraje, jen prostě je. Jenže nazkoušet je tak, aby opravdu fungovaly tak, jak si představuje, je velká dřina. Domů jsem odcházel vyčerpaný, zároveň jsem se ale na další zkoušku těšil. Byla to velmi obohacující práce.
TRENDY V KLIPECH: David Guetta i Passenger oživují staré hity |
Jakou postavu ztvárňujete?
Italského mafiána, na kterého vlastní rodina spáchá atentát. Když se ještě vrátím k systému Radokovy práce, tak třeba prvních dvacet minut jednom sedím u stolu, poslouchám, a pak teprve zpívám. Chtěl po mně, abych to zahrál jako Marlon Brando v Kmotrovi, čímž mě tedy dostal. Odpověděl jsem mu, že kdybych uměl hrát jako Marlon Brando, byl bych nejspíš někde úplně jinde.
V těchto dnech si připomínáme výročí 17. listopadu 1989. Jak jste tyhle dny prožíval?
Byl jsem ve Švýcarsku, v Basileji, kde jsem vystupoval. Když to v Praze začalo, volali mi z Národního divadla, abych přijel. Po jednom představení jsem šel z Národního divadla pěšky domů, v té době jsem bydlel na Karlově náměstí, a nemohl jsem se dostat přes Václavské náměstí, všude plno lidí. Byla to úžasná atmosféra. Rád na to vzpomínám a mrzí mě, že se pak postupem času ta tehdejší svorná nálada někam vytratila.
