Kdo přišel jako první s myšlenkou na koncert k uctění památky Hany Zagorové?
Bylo to takhle: měli jsme absolvovat společné koncerty, ale ty jsme museli odvolat, protože Hanka se necítila dobře a nechtěla v tomto stavu vystoupit na pódiu. Pak byl koncert Pocta Karlu Gottovi, který Hanka ze zdravotních důvodů taky odřekla. Já jsem na něm měl zpívat úplně jinou písničku, ale Ivanka Gottová mě poprosila, jestli bych nezazpíval Macejka, s čímž jsem souhlasil.
Vůbec jsem nepředpokládal, že to bude mít takový úspěch. V O2 areně jsem měl společnou šatnu s Leošem Marešem, který mi navrhl, jestli bychom neudělali můj koncert taky v O2 areně. Že by bylo fajn, kdyby na konci po té delší pauze vystoupila Hanka. Okamžitě s tím souhlasila, vybrala si písničky, jenže pak zkrátka osud rozhodl jinak. Leoš mi navrhl, jestli bychom ten koncert i tak neudělali s tím, že bychom ho věnovali Hance. S tím jsem souhlasil a hned mi bylo jasné, jaké hosty bych si chtěl pozvat.
Kdo tedy kromě vás vystoupí?
S Vojtou Dykem si zazpívám duet z Prodané nevěsty Znám jednu dívku, s Luckou Bílou budu zpívat Rybičko zlatá, přeju si, dále vystoupí moje kolegyně, operní pěvkyně Simona Šaturová a skladatel Michal Kindl.
S kým jste připravoval výběr skladeb a vůbec dramaturgii celého večera?
S Danem Hádlem. Je jasné, že na takovém koncertě nemůžu vystoupit s Janáčkem, takže jsme se probírali šlágry a populárními melodiemi. I v případě Simony Šaturové jsme uvažovali o co nejznámější klasice, takže sólově zazpívá Rusalku. V žádném případě to nebude nějaká okázalá tryzna, to by si ani Hanka sama nepřála. Chci, aby se lidi bavili, aby se to neslo v pozitivním duchu. Víte, já jsem teď odzpíval několik koncertů s programem z alba Na správné cestě, a když jsem zpíval „neodcházej má lásko, noc je věčná“, viděl jsem, jak lidi v prvních řadách pláčou. To byla docela síla.
Muselo vám to dát docela zabrat.
Máte pravdu. Ale člověk se nesmí na jevišti rozbrečet. Nehodí se to, musíte zachovat profesionalitu.
Pomáhá vám práce zapomenout alespoň na okamžik na strasti osudu?
Je to jediná věc, která opravdu pomáhá. Zaměstnáte hlavu něčím jiným. Je mi jasné, že nejsem sám, koho potkala taková ztráta, jenže Hanka byla tak oblíbená, že se mě na ni prostě každý ptá. Chodí za mnou lidi po koncertě, často jsou v rozpacích, nevědí, co mi mají říkat, tak mě jen pohladí. Zažil jsem paní, která mi evidentně strašně moc chtěla něco říct, nevěděla co, tak z ní vypadlo jen „a pozdravujte doma“.
Což je samozřejmě strašně kuriózní a těžko se ubráníte smíchu. Ona si samozřejmě v té chvíli vůbec neuvědomovala, co říká. Ale abych se vrátil k otázce, zpívání mě drží na nohou a naštěstí je toho teď přede mnou hodně. Další koncerty, pak mě čeká cesta do Říma, do Ameriky.
Použil jsem slovo práce, ale troufám si odhadnout, že je pro vás zpěv něčím mnohem důležitějším než jen pouhou obživou nebo zaměstnáním. Čím je vám hudba?
Balzámem. Tím nejúčinnějším. Tvrdím, že nejkrásnější melodií je aplaus publika. Každý chce být úspěšný, potěšit lidi, udělat hezký koncert.
Dokážete hned zkraje vystoupení odhadnout, jaké se sešlo publikum a jak bude reagovat?
Okamžitě. Hned po prvním aplausu. Nedávno jsem zažil koncert, kdy ani po druhé písničce reakce nic moc, tak jsem se v pauze nahnul k cellistce a říkám: „Dneska to bude těžký, co?“ – „Taky to cítíš? Bude...“ odpověděla. Ale v průběhu večera se to nějak celé zlomilo a na konci už zněl bouřlivý potlesk. Funguje to tak i na operním představení. Máte třeba pocit, že do toho dáváte všechno, a odezva nic moc. A naopak jindy není úplně nejlepší den, takže jedete tak nějak technicky správně, ale spíš na půl plynu, a publikum šílí.
Záleží na zemi, kde zrovna zpíváte?
To ano, nejhorší je to v Itálii, kde moc neslyší na jinou hudbu než tu jejich. Takže Verdi, Puccini, to je v pořádku. Ale když jsme tam jeli s Janáčkem, nic moc. To bylo ostatně vidět i na zkouškách se sborem, jak se jim to nechce zpívat. Až se režisér naštval a vyhodil je z jeviště. Řekl jim, že když k tomu přistupují takhle, zůstanou za scénou a nebudou vidět. Na druhé straně v Americe a hlavně v Německu mají Janáčka strašně rádi. A nejzvláštnější publikum je japonské. Ti by na konci zbořili sál, ale během představení nic. Odzpíváte slavnou árii a oni nezatleskají. Tvrdí, že nechtějí narušovat představení.
Když jsme spolu mluvili v říjnu 2020, hovořil jste o tom, že chystáte album Duch Vánoc. To ale nakonec nevyšlo, že?
Neudělal jsem ho, protože zasáhl covid, a pak mi začal psát písničky Michal Kindl, takže jsem vydavatelské firmě nabídl, jestli neuděláme album z Michalových věcí. Vyšlo Na správné cestě a teď v březnu začnu u Dana Hádla točit desku s „lidovějším“ repertoárem. Což vzniklo na základě úspěchu Macejka, kterého jsem zpíval na zmíněné Poctě Karlu Gottovi.
Spolupráce s Michalem Kindlem bude pokračovat?
Pevně věřím, že mi zase něco napíše. Složil čtyři krásné věci pro Hanku, které už bohužel nestihla nazpívat. A určitě víte, že pro ni byl text stejně důležitý jako muzika. A z Michalových věcí byla nadšená. Prozradím vám, že bychom rádi ty písničky, které byly připravené na Hančinu bohužel nezrealizovanou desku, dokončili s přizvanými zpěváky nebo zpěvačkami a vydali.
Jaký musí být text, aby vás zaujal a aby se vám dobře zpíval?
Musí být o něčem, nést nějaký význam. V opeře máte na odvyprávění příběhu tři hodiny, v šansonu se musíte vejít do tří minut.
