Třetí a poslední festivalový týden začal příjezdem proslulého francouzského barokního ansámblu Les Talens Lyriques, jenž pod vedením svého šéfa Christopha Rousseta provedl dvě operní aktovky francouzských autorů 18. století.
Šlo o žánr acte de ballet, jenž ve své době spojoval hudbu s tancem a efektní výpravou, přičemž účinkovali i členové královského dvora. Baletní složka ovšem byla vypuštěna, takže si šlo udělat představu jen o hudbě.
Role pro Madame Pompadour
Napřed zazněl Pygmalion od Jeana-Philippa Rameaua, příběh sochaře, jenž se zamiluje do vlastního díla. Je to sice stručné a prostinké, ale hudebně půvabné a šarmantní. Titulní roli zpíval tenorista Mathias Vidal s obrovským emocionálním nasazením, které jako by až vybočovalo z elegantního stylu 18. století a vlastně poněkud rušilo. Krásně ukázněný, senzitivní výkon podala mezzosopranistka Natalie Perezová v roli do Pygmaliona marně zamilované Céphise.
Po pauze zaznělo v novodobé premiéře dílko Almasis, jehož autorem je pozapomenutý Joseph-Nicolas-Pancrace Royer. Almasis se má provdat za muže, kterého jí určí velekněžka, ale naštěstí se ukáže, že jde o jejího milovaného. V době vzniku ztvárňovala hlavní hrdinku Madame Pompadour, což jistě skladbě dávalo další význam.
Royerova hudba je příjemná, ale že by to byl nějaký výjimečný objev, se říct nedá. Nejvíc zaujal barytonista David Witczak s krásně barevným hlasem a opět Natalie Perezová, tentokrát jako kněžka. Zpěv mezzosopranistky Ambroisine Bré v partu Almasis (a také Amora v Pygmalionovi) působil matně a technicky nevyrovnaně.
Ve středu vystřídal Francouze domácí Czech Baroque Ensemble v čele s Romanem Válkem a hvězdným německým kontratenoristou Andreasem Schollem. Na programu byl český autor František Ignác Tůma, jenž působil ve službách Alžběty Kristýny, vdovy po Karlu VI. a matky Marie Terezie. Komponoval mimo jiné pro bohoslužby v zámecké kapli v Hetzendorfu, kde měl spíše skromné možnosti, přesto má jeho hudba silný výraz a je zajímavá i tím, jak se baroko pozvolna přelévá do klasicismu.
Andreas Scholl, třebaže to vypadalo, že není úplně fit, předvedl v sólech to nejlepší ze svého jemného a niterného pěveckého umění, které vždy nejvíce vynikalo právě v duchovní hudbě.
Také výkony domácích pěvců byly kvalitní. Soubor, jenž na Pražském jaru debutoval, hrál citlivě a vybroušeně. Večer nezaostal za výkonem kolegů z Francie.
Sólisté ztracení v dálce
Konečně závěrečný, páteční večer patřil v Obecním domě České filharmonii a dirigentu Christophu Eschenbachovi. Začalo se Vesmírnou odyseou, přesněji řečeno skladbou Atmosphères od Györgye Ligetiho, již ve svém filmu použil Stanley Kubrick. Nad hledištěm Smetanovy síně Obecního domu se rozprostřel barevný, zneklidňující zvukový koberec, který vzápětí vystřídala spíše lyrická a uměřená Píseň osudu pro sbor a orchestr od Johannesa Brahmse.
Byl to most k Beethovenově Deváté symfonii s Ódou na radost, která v minulosti festival uzavírala pravidelně. Letos se k ní dramaturgie vrátila, ale prý pouze pro jednou. Pod ráznými gesty dirigenta Eschenbacha zněla dost přímočaře, snad až tvrdě či strnule, i když jinak precizně.
Čtveřici sólistů dirigent umístil na varhanní emporu před sbor, což mělo posílit dojem, že i oni jsou součástí symfonického celku, ovšem za cenu rizika, že zaniknou. Což se stalo. Opravdu slyšet bylo pouze basistu Jana Martiníka, jenž své vstupní sólo přednesl s velkou jistotou a měkkým tónem. Sopranistka Simona Šaturová, mezzosopranistka Lucie Hilscherová i tenorista Steve Davislim se ztráceli kdesi v dálce. Sbor byl vynikající v Brahmsovi i Beethovenovi.
S novým ředitelem
Máme-li bilancovat letošní Pražské jaro, tak jeho vrcholem se stalo provedení Mahlerovy Symfonie č. 7 Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, do paměti se zapsala i Má vlast v provedení hostů z Velšska. Chvályhodné je úsilí uvádět novou hudbu, i když o tom, jak to dělat, aby nevznikal dojem ghetta, se jistě bude i uvnitř festivalu dál diskutovat.
Od letošního ročníku má Pražské jaro nového ředitele - Pavla Trojana. Návštěvník zatím hlavně zaregistroval, že mnohem více orchestrálních koncertů se konalo v Rudolfinu. S ohledem na akustické i jiné problémy Obecního domu to lze jen uvítat.
