Co čeká návštěvníky koncertu Original Vintage Orchestra, který se koná 20. září v pražském Lucerna Music Baru?
Bude to velká akce. Návštěvníci se můžou těšit na tanečnice, na vokální sbor z Hostivic, kde zpívá i moje žena. Pak tam bude i Michal Malátný z kapely Chinaski, Dalibor Gondík, který bude nejen zpívat, ale i bubnovat. Moderovat to bude režisér Jiří Vejdělek.
Takže se v rámci Original Vintage Orchestra nesoustředíte čistě jen na swingové standardy?
Od osmnácti let jsem hrával s Ondřejem Havelkou, čili swing je moje krevní skupina. Tohle je kapela, která tradiční swing ctí, má ho ráda, ale já jsem ho chtěl dostat mezi širší publikum, nejenom mezi tradiční swingové fanoušky. Tak jsem začal aranžovat, připravovat a předělávat písničky z úplně jiného ranku. Ať už je to Christina Aquilera, Björk, Olympic, Tři sestry, Visací zámek a podobně.
Čili krom swingu posloucháte i rock a punk?
Mám rád energii, která z téhle muziky vyzařuje. Ono se to tak na první pohled nemusí jevit, ale jazzmani nebo swingaři mají s pankáči dost společného.
V čem konkrétně?
Kdysi jsem dost intenzivně uvažoval nad filozofií ortodoxních jazzmanů a punkerů a mám za to, že bychom tam našli docela dost paralel. Jsou oddaní muzice, pořád cvičí, bydlí třeba i někde ve sklepech. Jsou prostě naplno ponoření do své hudby.
Zmínil jste jméno režiséra Jiřího Vejdělka. V čem spočívá jeho vklad?
Jirku jsem poprosil, aby nám připravil scénu na premiéru a pomohl nám to celé nějak uchopit. Což udělal, ale navíc se ukázalo, že je to výborný moderátor. Je vtipný, pohotový, pomáhá mi sestavit program.
Má rád muziku, kterou děláte?
Baví ho, jinak by to nedělal. Stojí vzadu, podupává si do rytmu, a když se opravdu odváže, doprovází nás svým „vejdělkovským“ tancem.
Dá se to nějak popsat?
Těžko. Kdo to chce vidět, ať se na nás přijde podívat.
Další host je Michal Malátný z Chinaski, jak ten se u vás ocitl?
Zhruba před dvěma, třemi lety jsem ho pozval na náš koncert do Lucerny. Zazpíval si s námi písničku Každý ráno. On má tak rád swing, big bandy a tuhle věc námi natočil na desku, kterou jsme vydali loni. Pak si u mě objednal zaranžování německé písničky Zu Asche Zu Staub ze seriálu Babylon Berlin. Udělal jsem to, premiéru to bude mít v teď v Lucerna Music Baru. Zmíněný Dalibor Gondík by tam měl mít sólo na bicí, od Björk zazní It’s So Oh Quiet, od Olympicu si zahrajeme Dej mi víc své lásky, v níž s námi bude hostovat vnuk Petra Jandy. Krom jiného si střihneme i Black Or White od Michaela Jacksona.
Jak vzpomínáte na natáčení seriálu Prima sezóna, kde jste hrál Dannyho Smiřického?
Hezky. Je to kus nostalgie. Vídám se občas třeba s Táňou Vilhelmovou, která tam hrála. S Vojtou Dykem chodí na naše koncerty. Bylo to moc fajn natáčení. Bylo mi dvacet, svět mi ležel u nohou, žil jsem život, o němž jsem si myslel, že už bude takhle napořád. V té době jsem hrál s Ondřejem Havelkou, takže hned z placu mě drahým autem odvezli na letiště, odsud jsem letěl do Mnichova, kde jsem odehrál přímý přenos do televize, pak jsem přespal v luxusním hotelu a pak znovu na plac. Měl jsem dojem, že to tak bude pořád, což nebylo.
A jaká byla práce s pověstným perfekcionistou Karlem Kachyňou?
Byl to pedant, to máte pravdu. Drsný, nekompromisní, ale ne na mě. Já jsem mu totiž hned zprvu celkem bezelstně řekl, že nejsem žádný herec, ať si mě vede, jak chce. Byl jsem kluk, který dělal, co se po něm chtělo. Přešel jsem na značky, podíval jsem se doleva, doprava, jak bylo třeba. Takže na mě byl hodný. Koneckonců úplně psychicky zdemolovat mě nemohl, protože kdo jiný by mu to hrál.
