Projevila se na desce nějak dlouholetá pauza, kterou kapela měla? Vlastně ani ne, technologicky i ideově, pokud to tak pro zjednodušení mohu nazvat, jsme na tom stále stejně. Bylo tu jisté očekávání a lehká nervozita, jak nám to bude fungovat, co se skládání a také aranžování nových songů týče, ale bariéry padly hned po první schůzce.
Je ve zvuku třeba patrný vliv vašich projektů? Magnetik, Kill The Dandies a podobně?
Ono je potřeba říci, že Magnetik tu byli paralelně s Nihilists a nijak si to nekonkurovalo. Kill The Dandies, kteří vznikli pár let po rozpadu The Nihilists, stavěli od začátku na jiném modelu. Elektronika, která je u nás primární, u nich, byť používají klávesy, není tak zásadním prvkem. Ve zvuku Moimir Papalescu & The Nihilists hraje kromě různých syntezátorů a kytar důležitou roli sekvencer. Což se nijak nezměnilo a platí to i dnes. Samozřejmě je tu symbióza a kontrast dvou světů, myslím tím Sonja a její hlas na straně jedné a Hank na druhé. Spíš bych tedy hledal ty vlivy obráceně – co z The Nihilists se promítalo do Magnetik nebo do Kill The Dandies.
S debutem Analogue Voodoo jste se trefili do kulminace stylu electroclash, který už vlastně dneska prakticky neexistuje. Do jakého hudebního prostředí jste se vrátili?
My jsme měli spíš tu výhodu, že tehdy si nás ten electroclash vlastně našel sám. Protože to, co jsme chystali s Nihilists už někdy kolem roku 2001, vzniklo ještě předtím nebo minimálně souběžně s tím, co někdo s tímhle pojmenováním kombinace punkové elektroniky a garážových kytar přišel. A pak nás tady k tomu prostě přiřadili. Nedávno jsem při čtení jednoho rozhovoru narazil na názor, že electroclash vlastně otevřel dveře i pro současnou hudbu a svoboda v míchání stylů přetrvává dodnes. Změnily se kulisy, uteklo několik let, ale ten model jede dál, viz třeba styl synthwave, který čerpá z diskotékové muziky 80. let. Sice se někdy objevuje to, co tu už bylo, a mnoho postupů se recykluje, ale i tak vzniká spousta výborné hudby.
The Nihilists se po více než patnácti letech vracejí na pódia |
Z nových písniček mám pocit, že jsou sychravější, temnější než bylo třeba Analogue Voodoo. Cítím to správně?
Dalo by se to tak říci, už máme taky něco za sebou. Na druhé straně mi ale přijde nová deska v celkovém vyznění paradoxně tanečnější a svým způsobem uvolněnější. Měli jsme na ni díky covidu dost času a nemuseli jsme se ničím moc stresovat. Navíc odpadlo složité dojíždění, já tehdy byl zakotvený v Pardubicích a Sonja (zpěvačka La Petite Sonja – pozn. red.) s Hankem (kytarista a zpěvák Hank J. Manchini – pozn. red.) museli vždy přijet za mnou. Teď žijeme kousek vedle sebe a je to znát.
Má nějaký konkrétní význam název alba Mystery Women In The Acid Pools?
Vždycky jsem nesnášel, když mi učitelka češtiny vysvětlovala, co tím třeba ten Baudelaire, Blake nebo Halas chtěli říci. Důležitá je imaginace a ve chvíli, kdy bych název začal vysvětlovat, třeba na základě textu k titulnímu songu, kouzlo by se možná vytratilo. Nechám to tedy raději na posluchači.
Od počátků vám po boku stál režisér Šimon Šafránek. Bude vám opět točit klip?
První video k singlu Hot Lava jsme si natočili sami, na postprodukci má lví podíl Sonja a nyní, pokud uspějeme v naší crowdfundingové kampani, bychom určitě jeden klip se Šimonem Šafránkem chtěli zrealizovat. Ostatně točil s námi většinu těch předchozích, od Summer Deviation až po Eighties Bar, takže i to by byl přece krásný comeback.
