RECENZE: Moby oslavil příchod nového roku meditativní nahrávkou

První den roku 2023 shledal skladatel a producent Moby jako ideální datum k vydání nového alba. Nese název Ambient 23 a jde o dvouapůlhodinovou koláž hudby, o jejímž žánrovém ukotvení prozrazuje vše samotný titul.

V diskografii Richarda Melvilla Halla, jak zní Mobyho pravé jméno, nalezneme od všeho trochu. Techno, industriálně-hardcoreový nářez, taneční pop rock nebo elektronickou hudbu postavenou na samplech starých bluesových a soulových nahrávek. Ani ambient není v kontextu jeho tvorby ničím novým, viz nahrávky Long Ambients 1: Calm, Sleep a „pokračování“ Long Ambients 2.

Mimochodem, délka těchto počinů v prvém případě překračuje čtyřhodinovou hranici, v druhém jde o „pouhé“ tři hodiny a sedmatřicet minut. Dvě a půl hodiny pro Ambient 23 se náhle jeví jako bez potíží stravitelná porce hudby.

A ona také je, jen k ní musíme přistupovat s ohledem na žánr a ne jako k „tradiční“ písňové kolekci. Samozřejmě tu nenajdeme žádné záchytné body jako melodie, refrény, rytmus slova... Vlastně jediným záchytným bodem je album jako celek. Je možné jej vnímat několika způsoby a každý bude v danou chvíli správný.

Dá se soustředěně poslouchat od začátku do konce, přičemž odměnou bude meditativní stav, kdy se okolní čas začne přizpůsobovat podvědomě tušenému rytmu a tempu hudby. Nebude ale chybou použít Ambient 23 jen jako kulisu, kdy tóny a zvuky nenápadně vyplní prostor a vtisknou mu zcela novou atmosféru a náladu.

Ambient 23

75 %

Moby

Kdykoliv je pak možné zbystřit pozornost a zaměřit se na určitý úsek. V tom okamžiku hudba jaksi přirozeně, sama od sebe, dostane ostřejší kontury a ta která „skladba“ se sama od sebe vynoří z celku. Celek je rozdělený na šestnáct částí, nazvaných prostě amb23 1 až 16, ale jde o členění vysloveně formální. Možná by stálo za to zkusit si album pustit na přeskáčku a zjistit, jak spolu jednotlivé tracky kooperují v jiném pořadí než pro které se tvůrce rozhodl.

Moby se v rámci vydání nechal slyšet, že Ambient 23 se od jeho předchozích ambientních desek liší především tím, že je celé nahrál za pomocí podivných starých syntezátorů a bicích automatů, ale není to pro uchopení a vstřebání alba nijak podstatná informace. Nejde o žádnou součást „konceptu“, s nímž bychom měli k poslechu přistupovat.

Napasovat na ambientní nahrávky obvyklé „písničkové“ procentové kopyto je poměrně obtížné a pochopitelně to platí i pro Mobyho „novoroční“ počin. Výsledná známka je tedy spíše zhodnocením intenzity prožitku a souznění.