Už několik let je největším jménem žánru world music. Všechno, co dělá a říká, má dobře promyšlené...
Cítíte se být anarchistou?
Nikdy v životě jsem nebyl anarchista. Nevím, co to znamená…
Ale pro svojí první kapelu jste vybral jméno anarchistické skupiny Mano Negra, černá ruka…
V jakékoli zemi na světě najdete organizaci s tímhle jménem. Ve Španělsku to bylo andaluské anarchistické hnutí a v Mexiku zápasníci. Když jsem se s Mano Negra setkal v Kolumbii, bál jsem se o vlastní život. V Bogotě si tak říkají polovojenské jednotky, které zabíjejí děti na ulici. Existuje zkrátka spousta ztělesnění Mano Negra…
Proč jste tedy to jméno zvolil?
No, určitě ne kvůli španělskému anarchistickému hnutí, ta dvě slova jsem totiž přečetl v komixu. Opravdu nevím, zda jsem anarchista. Vůbec netuším, jak to označení pojmout. Existují přeci tisíce cest, jak být anarchistou. Můj život vypadá takhle: Vždy se snažím dělat jen to, o čem si myslím, že je dobré.
| MANU CHAO – Vlastním jménem Jose-Manuel Thomas Arthur Chao, někdy také používá jméno Oscar Tramor. – Narodil se 21. června 1961 v Paříži. Matka pochází z Baskicka, otec byl galský spisovatel Ramón Chao, do Francie rodiče utekli kvůli španělskému diktátorskému režimu Francisco Franca. – V roce 1987 s bratrem Antoinem a bratrancem založili kapelu Mano Negra, její první úspěšný singl se jmenoval Mala Vida. Jejich mix rocku, punku, latinské hudby, šansonu, reggae a ska měl kromě Francie velký úspěch v jihoamerických státech. Kapela, která záhy podepsala smlouvu s nadnárodním koncernem Virgin, se rozpadla v roce 1995. Od té doby je Manu na sólové dráze s doprovodnou skupinou Radio Bemba Soundsystem. |
Ale nemůžete o sobě tvrdit, že jste konformní člověk.
Nemám rád hlavní proud - radši si v životě vytvářím vlastní hodnoty. Chci všechno dělat po svém, nečekat, až mi někdo řekne, jak žít. Seděl jsem nedávno pozdě do noci v jednom barcelonském baru a bavil se s kamarády o anarchismu. Barcelona byla v třicátém šestém, těsně před občanskou válkou, devět nebo deset měsíců anarchistickým městem. Dospěli jsme k názoru, že možná právě z toho období vychází i naše nátura, přístup k životu.
Přes odpor k hlavnímu proudu jste ale komerční umělec.
Samozřejmě, že jsem komerční - prodávám svoje desky skrz velkou společnost. Ale vůbec se mi nelíbí, jak funguje oficiální trh s hudbou, jak se chovají hudební profesionálové. Proto se každý den snažím tlačit vlastní cestu…
…ale vždyť podporujete velké společnosti, obchodníky...
To je sice pravda, ale důležitější je, že nepodporuji jenom je. Spolupráce s velkým labelem je nikdy nekončící vzájemný boj. Musíte je přimět, aby respektovali vaši svobodu. Do psaní hudby mi samozřejmě nesmí nikdo mluvit, naproti tomu já se snažím ovlivňovat marketing. Zakázal jsem firmě dělat kdekoliv po světě reklamní spoty pro televizi, protože nechci nikoho tlačit k tomu, aby koupil zrovna naši desku. Dělám i další věci, které třeba nejsou tak vidět. Například pirátské nahrávky, které rozdáváme potřebným lidem, aby je mohli prodávat. Před několika lety nám vyšla taková deska v Barceloně - v distribuci ji měli výhradně bezdomovci a pouliční muzikanti, veškerý zisk šel do jejich kapsy.
Není přece jen ve vašem životě příliš mnoho kompromisů?
Jistě. Vím přesně, co bych měl udělat. Sebrat se a odjet do hor, tam pěstovat vlastní mrkev a trávu, protože to je jediné řešení. Jenže na to nemám dost odvahy. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale nikdy jsem se nedokázal oprostit úplně od všeho.
Hodně cestujete, trávíte měsíce i roky v různých zemích. Kde jste vlastně doma? Kde byste se usadil?
Pokud se ptáte na zeměpisné místo, nejčastěji jsem - stejně jako spousta pouličních muzikantů - v Barceloně. Vzájemně tam mísíme naše hudby. Jezdí tam i spousta lidí ze světa - nemají peníze, tak sednou na ulici a hrají.
Vy jste také takový hudební nomád, překvapuje mě, že se na vašich deskách víc neprojevuje třeba romská muzika…
A přitom se s ní setkávám pořád častěji, se všemi těmi kapelami z Rumunska a bývalé Jugoslávie. Miluji Kusturicovy filmy a jsem hrozně rád, že zrovna romská hudba má v Evropě tak silné zázemí. Je totiž neuvěřitelná, asi nejradostnější muzika vůbec. A zároveň je tak smutná. Je to přesně ten pocit, jehož se snažím v hudbě dosáhnout i já - absolutního mixu štěstí a smutku.
| ZAJÍMAVOSTI – Přestože není tolik známý v anglofonních zemích, patří mezi světově nejprodávanější umělce. – Jeho texty jsou politicky vyhraněné, týkají se problémů uprchlíků a imigrantů a antiglobalizace. Manu má blízko k myšlenkám zapatismu, tedy mexické guerrilové revoluce, kterou vedl kolem roku 1910 Emiliano Zapata – Na sólové dráze vydal dvě desky Clandestino (1998) a Próxima Estación: Esperanza (2001) a jeden živák Radio Bemba Sound systém (2002) – Kromě vlastní tvorby se věnuje i hudební produkci. V roce 2004 produkoval ceněné album v žánru world music dvojice Amadou and Mariam. – V Čechách hrál poprvé v roce 2002 v rámci festivalu Respect na louce za jízdárnou Pražského hradu. Později byl s kytarou viděn i v pražských restauracích... |
Cítíte se jako následovník takových kočovných muzikantů?
Asi nejdůležitější věc mého života je cestování. Na vlastní kůži poznáte, co se ve světě skutečně děje. Také si uvědomíte jak velké je to privilegium – cestovat. Mám pas a občanství důležité země, mám dost peněz na letenky a jízdenky. Kolik procent populace celého světa si může dovolit letenku? Dvacet? A víte jak je třeba v Jižní Americe obtížné získat pas? Nejdřív musíte být bohatí. A co teprv v Africe.
K posilování hranic výrazně přispěla válka proti terorismu. Co si o ní myslíte?
Terorismus je úplně jiná otázka. Jsem proti násilí, protože násilí není řešením. Mám problém s tím, když chlápek jako Bush říká jsme demokraté a kdo není jako my, ten je špatný. Já přeci nejsem špatný jen proto, že přemýšlím jinak. Tak jakým právem mě někdo spojuje s teroristy? Jakoby si neuvědomoval, jak nebezpečné je tvrdit něco takového.
Ale v USA přesto hrajete…
Ano, ale nikdy se nám tam nehrálo dobře. Když to vztáhnu na profesní stránku, na hudbu, tak je Amerika jedinou zemí na světě, kde nás nutili dělat všechno jejich způsobem. Jakákoliv jiná cesta je prý neprofesionální. Když jsme tam jeli poprvé ještě s Mano Negra, už jsme měli svůj zavedený způsob práce - samozřejmě profesionální, protože hudba byla a je naše profese, žijeme hudbou. Došlo k velkému boji jenom kvůli tomu, že jsme chtěli dělat věci po svém. Ve výsledku nás to stálo příliš mnoho energie, kterou potřebujeme hlavně na hraní. Proto jsme se rozhodli hrát raději v klidu a v jiných zemích. Je to stejný způsob myšlení jako u Bushe. Nejsi demokrat jako já, jsi terorista – neděláš byznys v hudbě jako my - jsi sráč.
Nejsem expert na kulturu Severní Ameriky, ale jdu od překvapení k překvapení.
Jak vlastně vypadá váš "zavedený způsob práce"?
S Mano Negra jsme začínali po barech a na významu nabírali pomalu, koncert od koncertu. Celý svět jsme si projezdili město od města, byla to ta skutečná, vyježděná, mezinárodní kariéra. Takže jsme byli všude, ale neviděli nic. Vždycky stejně- nejdřív letiště, pak klub, pak trendy diskotéka a pak fuck off - jste pryč.
Tak jsme se rozhodli pro změnu - od jisté doby nehrajeme tolik koncertů, ale zato se snažíme strávit v jednotlivých zemích alespoň trochu času, abychom mohli na pódiu stát jako kapela z místního města.
To ale znamená, že se ani zdaleka nedostanete na tolik míst…
Ano, jediný problém je, že si musíme vybírat. Strávil jsem rok v Kolumbii, ale nemůžu strávit rok v každé zemi, kde bych chtěl. Čas je velký problém. Doufám, že se dožiju sedmdesáti a ještě toho uvidím spoustu.
Můžete si vůbec ještě dovolit hraní v malých klubech a barech jako v začátcích Mano Negra?
Člověk musí pořád podporovat změnu. Nesnáším stereotyp! Jako umělec můžete vystupovat jen na stadionech, ale bude z toho rutina. Můžete hrát jenom po barech a zase to bude rutina. My jsme s kapelou připraveni zahrát kdykoliv a kdekoliv. Rozjedeme stadiony, megakluby pro pět tisíc lidí, normální kluby pro dvě stovky, můžeme hrát na ulici nebo po barech.
To mi řekněte, jak hrajete po barech. Tam musejí být skutečně davy lidí…
Samozřejmě si musíme vybrat bar, kde nás nikdo nezná, což ale není zas takový problém. Kdybych vyjel do nějaké vesnice za Prahu, jen těžko mě tam někdo pozná a když, stěží tam budou davy lidí. Vezmeme dvě kytary, harmoniku a je to - party jede. Když chceme takhle hrát v okolí Barcelony, vymyslíme si falešná jména, vylepíme plakáty. Hrajeme kde můžeme...
Říkáte, že jste absolutně proti násilí – to jste se v prostředí barů nikdy nedostal do vážnější hádky? Hospodské potyčky?
Snažím se bitkám a násilí obecně vyhýbat. Nemám je rád. Ale stane se. V Rusku jsme se setkali s hodně tvrdým chlapíkem. Hráli jsme v hospodě a všichni tancovali, zpívali, bavili se - byla to nádhera. Pak přišel tenhle chlápek a říká: Zatím co se sem jezdíte z Evropy bavit, v Čečně umíraj’ lidi! Fuck off!" Dopadlo to tak, že jsme ho museli složit. Podobné věci se bohužel stanou kdekoliv. Žijeme ve světě, který je násilný. Velká spousta lidí je frustrována a z frustrace jde hněv, z hněvu zuřivost. A nejpřímější, nejjednodušší a nejprostší cesta, jak se s frustrací vypořádat je bohužel násilí. Přitom jediná skutečná možnost pro lidstvo je převést tuhle zuřivost na něco pozitivního, vždyť právě zuřivost může posloužit jako palivo změn k lepšímu. Stačí se nevydat po té nejjednodušší cestě.
Na co ale zuřivost převést?
Pro mě je tím hudba. Vím, že mám štěstí, protože jsem našel svou cestu - ale strávil jsem spoustu času třeba v Brazílii a můžu zodpovědně prohlásit, že tam prostě lidé jinou možnost než násilí nemají. Když chcete udržet rodinu, musí jeden syn pracovat pro mafii a druhý pro policii. Je vám patnáct a nemáte na výběr. Gang si pro vás přijde a z gangu se jen těžko dostanete. Patnáctiletí prodávají kokain, protože jiná práce neexistuje. A prodáváním kokainu se samozřejmě podílíte na násilí.
Vy vůbec často mluvíte o problémech světa. Má v jejich řešení pomoci vaše hudba?
Ta otázka by měla správně znít: Co může pro nápravu světa udělat umělec? Vtip je v tom, že situace je už tak strašlivá, že zdaleka nejde jen o problém umělců. Jsme v tom všichni - umělci, novináři, řidiči taxíků, kdokoli - všichni musíme bojovat za změny. Umělci mají samozřejmě větší zodpovědnost - jsme slavnější, takže nás pustí k mikrofonu. Proto říkáme lidem, aby jen pasivně nepřijímali okolní svět. Nechápu proč třeba taky něco neřeknou fotbalisti. Vždyť jsou mnohem slavnější než my! Co řekne fotbalista, to slyší celý svět. A oni - až na moc málo výjimek - nikdy nemluví o realitě světa, nemluví dokonce ani o rasismu na stadionech. Když bylo posledně mistrovství světa, nefandil jsem Francii, ale fakt že vyhrávala byl strašně silným sdělením pro rasisty, protože rasisti milují vlajku a vlajka Francie byla najednou reprezentována Afričany. Všichni pak říkali, že mistry světa nejsou Francouzi, ale Afričani. A rasisti nemohli dělat nic, jenom se stydět.
Co si myslíte o lidech, kteří vás přijímají jen hudebně a ignorují vaše sdělení?
Je mi to fuk. Když někdo přijde na koncert jen kvůli hudbě, respektuji ho. Stejně tak, když přijde jenom kvůli idejím. Já si přeci publikum nevybírám. Základ mojí práce je, že jsem muzikant a bavič! Jde mi především o to, aby si lidi užili show - až pak přijdou na řadu ideje. Když publikum nejdřív potěšíte, snadněji mu pak něco sdělíte.
Možná proto zni vaše tvorba desku od desky veseleji.
Neexistuje žádné jiné řešení. Když se rozhlédnete po dnešním světě, zjistíte, že není moc důvodů k optimismu. Přesto nechci nikdy rezignovat - čím je budoucnost pesimističtější, tím musíme být optimističtější. Já zpívám a říkám: Jsme předurčeni k permanentní sebevraždě...
