Obal singlu The Love of Richard Nixon zdobily portréty členů Manic Street...

Obal singlu The Love of Richard Nixon zdobily portréty členů Manic Street Preachers v gumových maskách Richarda Nixona | foto: Sony Music UK

Jak prezident Nixon sestřelil Manic Street Preachers z vrcholu

  • 3
Za velký propadák se dá označit sedmé studiové album Lifeblood skupiny Manic Street Preachers. Chladné přijetí desky z roku 2004 bylo totiž v obrovském kontrastu k jejím dosavadním úspěchům. Sami hudebníci ji proto zavrhli a vzali na milost až nyní. V dubnu totiž vyšla speciální reedice k dvacátému výročí vydání. Za celým tehdejším neúspěchem přitom patrně stál bizarní pilotní singl oslavující Richarda Nixona.

„Co kdyby ke skandálu Watergate nikdy nedošlo?“ ptá se videoklip k písni The Love of Richard Nixon, která před dvaceti lety zahájila nečekanou etapu kariéry Manic Street Preachers. Tedy velšské kapely, která na přelomu tisíciletí kralovala britským hitparádám.

Trojice totiž tehdy přišla s nezvyklým singlem, který měl předznamenávat podobně nezvyklou desku Lifeblood. Ta vyšla v listopadu roku 2004 a po letech na sebe navazujících úspěchů skupiny se stala jedním velkým zklamáním. V britské hitparádě se dostala nejvýše na třináctou pozici a dodnes je jejich komerčně nejméně úspěšnou deskou. Způsobila i to, že si kapela musela dát pauzu a následně se otočila více do sebe a spíše než na široké publikum nadále zacílila na své věrné posluchače.

Oproti hymnickým písním na oceňovaných albech Everything Must Go (1996) a This Is My Truth Tell Me Yours (1998), či rockovém předvádění na Know Your Enemy (2001) nabízí Lifeblood zcela odlišný zvuk. Písně jsou chladně elektronické, vycizelované do posledního tónu. Celkové vyznění hudby tak zcela souzní se sterilitou obalu desky, který vedle chladné bílé barvy zdobí jen uměle vykreslené kapky krve.

RECENZE: Tentokrát už bez Fidela. Manics opět poznávají svého nepřítele

Sama kapela, která byla dosud zvyklá na příčky nejvyšší, desku zavrhla a později ji označila za „výsledek bádání, které nevyšlo“. K její revizi došlo až nyní, v roce dvacátého výročí vydání. V pátek 12. dubna totiž vyšla výroční verze doplněná o rarity a nové mixy.

Hudební a módní magazín Clash, který se rozhodl nové vydání Lifeblood zrevidovat, přichází s myšlenkou, že celkové chladné přijetí alba mohl mít na svědomí právě ústřední singl. Ducající píseň The Love of Richard Nixon, která se zcela obešla bez kytar a kde se zpěvák James Dean Bradfield představil s nezvykle hlubokým hlasem, se totiž vymyká i samotnému vyznění alba.

Obal sedmé studiové desky Manic Street Preachers nazvané Lifeblood (2004)

Zatímco většina zdejších hudebních stop nabízí produkčně vypiplaný poprock, který by se v rádiích té doby neztratil (namátkou písně 1985, The Song for Departure či Empty Souls), křehké balady (Emily, I Live to Fall Asleep) a nebo překvapivě vygradované kousky (Cardiff Afterlife), sama pilotní píseň je podivným experimentem. Experimentem, který patrně běžného hudebního konzumenta vyděsil a milovníka kapely rozčílil. Píseň The Love of Richard Nixon věnovanou 37. prezidentovi USA, který se nejvíce proslavil svou rezignací po aféře Watergate, tak magazín označuje doslova za dobrovolnou sabotáž.

„Název, text, samply, syntezátory. To všechno působilo na průměrného milovníka největších hitů kapely jako provokace,“ píše se zde. Hudební label ovšem trval na tom, aby právě tento song byl zvolen jako hlavní propagace desky Lifeblood. „Singl se okamžitě dostal na druhé místo britské hitparády, aby následující víkend propadl o dvacet pozic. To nebyl ideální start pro samotnou desku. Stejně tak skutečnost, že veškerý nový materiál předem unikl na internet,“ vzpomíná britský web.

K tomu připočtěme bizarní videoklip, kde se archivní prostřihy střídají se záběry na členy kapely v gumových maskách Richarda Nixona. Kapela se tak chtěla údajně vyjádřit i k očekávanému blížícímu se vítězství George Bushe v prezidentských volbách. Všechno to ale bylo nejspíš opravdu příliš divné na to, aby následoval dosavadní komerční úspěch.

I druhý singl Empty Souls sice ještě dosáhl na druhé místo britské hitparády, pak byla ovšem veškerá propagace alba v tichosti zrušena. „Při psaní desky jsem asi trochu trpěli nedostatkem odstupu. A nejspíš nám trochu i došla šťáva. Dorazili jsme do studia, nelíbila se nám první myšlenka, nelíbila se nám druhá myšlenka, tak jsme vždycky vybrali až tu třetí. Na albu je cítit cosi virtuálního, odpojeného, neorganického. Zcela postrádá náš instinkt,“ hodnotil po letech album sám Bradfield.

Odosobněný přístup a celkové chladné vyznění desky ale nutně neznamená, že vzniklo špatné album. „Možná že až nyní do něj posluchači Manic Street Preachers dorostli,“ zvažuje magazín Clash. Aktuální výroční vydání navíc dává fanouškům první oficiální možnost poprvé si poslechnout písně původně určené jen pro japonský trh: The Soulmates a Antarctic. Bývaly by asi součástí třetího singlu, na ten ovšem z výše uvedených důvodů nikdy nedošlo.

Ovšem i pro ty, kteří si nepotrpí na rarity a dema, je nové vydání Lifeblood možností, jak dát této desce novou šanci a třeba v jejích odosobněných a sterilních koutech objevit něco nečekaného.