Hvězdy nezávislé britské scény Klaxons vydávají po více než ročním odkladu napjatě očekávané druhé album Surfing The Void. Baskytarista a frontman Jamie Reynolds mluví o jeho komplikovaném vzniku i o tom, co zbylo z hnutí nu rave, jež spojením rocku a taneční muziky na pár měsíců zachvátilo Británii jako horečka.
Vydání nové desky se několikrát posouvalo. Co pro vás bylo při jeho vzniku nejtěžší?
Porozumět sami sobě v tom, kam chceme svoji hudbu směřovat. A skloubit to dohromady s tím, aby to bavilo i lidi. Prostě aby to fungovalo. A současně jsme se museli naučit nedělat si s tím zase tak velké starosti. To bylo možná nejtěžší. Občas jsme si s tím asi lámali hlavu až moc. A to je k ničemu. Člověk se prostě musí umět rozhodnout a řídit se tím.
Říkali jste si někdy, že tu desku jednoduše nevydáte?
To zase ne. To nikdy. Nejsem člověk, který věci vzdává. A byl bych překvapený, kdyby to napadlo někoho z kapely. Když jsme dokázali natočit první desku, bylo jasné, že nakonec svedeme i druhou.
Na nové Klaxons jeden poslech nestačíČtěte recenzi alba Surfing The Void |
Kdybyste měl vybrat druhá alba z celé hudební historie, kterému byste chtěl, aby se Surfing The Void podobalo nejvíc?
Páni, to jste mě zaskočil! Kolikátá v pořadí byla Bowieho deska Hunky Dory? Nejsem si jistý, jestli byla druhá, spíš vyšla až později. Co byla vlastně jeho druhá deska?
Nejspíš Space Oddity?
Jo, to by mohla být ona. Každopádně moc by se mi líbilo mít takovou druhou desku, jako měl David Bowie.
Některé skladby z novinky jste u nás hráli loni na Planet Festivalu. Nezestárly pro vás mezitím?
Naopak. Všechno je pro nás pořád nové a svěží. Písničky a vlastně i kapela. Samozřejmě ty skladby prošly dílčími změnami. Ale základ zůstal stejný. Pokud by pro nás byly už teď staré, nevím, jak bychom je mohli hrát ještě dalších pár let.
Stáli jste u zrodu hnutí nu rave. Uvědomujete si, co se to vlastně stalo a čeho jste byli součástí?
Ano, velmi zřetelně si uvědomuju, že se všichni náramně dobře bavili. Byla to fakt legrace a mám na to úžasné vzpomínky. A myslím, že to nejdůležitější přetrvalo dodnes – a to snaha dělat hudbu, která je jako slavnost. Aby se všichni mohli dobře bavit. Ten duch je pořád v tom, co děláme. Nevím proč, ale mám pocit, že si lidi dnes muziku opravdu hodně užívají.
Proč je dnes hudba tolik ovlivněná spiritualismem a návratem k přírodě?
Myslím, že tím byla ovlivněná vždycky. Je to prostě její součást. Mezi muzikanty je dnes hodně lidí, kteří studovali filozofii. A věci, které řeší na školách, se pak promítají i do jejich tvorby. Je to docela zajímavý fenomén, ale vlastně je to prosté. Jsou to kreativní lidé. A tak si vytvářejí vlastní hudební doprovod k tomu, co je baví. Souvisí to samozřejmě i s tím, jak dostupná je dnes nahrávací technika.
Začátkem září se budou udílet prestižní ceny Mercury. Vy jste ji dostali za debut. Kdo podle vás vyhraje letos?
Já tipuju, že The XX. Osobně bych ji však mnohem víc přál skupině These New Puritans za desku Hidden. Ta je naprosto úžasná. Jenomže ti mezi nominovanými nejsou. Přesto jsou podle mě teď jednou z nejkreativnějších kapel široko daleko.
