Přehlídka, která odkazuje na velkého českého pianistu Rudolfa Firkušného si klade za cíl uvádět velké osobnosti, ale i mladé zjevy klavírního nebe. K těm dozajista patří i Vinnickaja. V Hamburku žijící umělkyně na letošním Pražském jaru hrála v komorní sestavě, nyní patřilo pódium Dvořákovy síně Rudolfina jen jí.
První polovinu programu složila z klavírní verze jednoho z varhanních děl Césara Francka a následně ze čtyř skladeb Alexandra Skrjabina, autora z přelomu 19. a 20. století, jenž od prostého obdivu Chopina, vloženém do Valčíku op. 1, dospěl až k hranicím atonality. Druhá pak byla ve znamení Chopina a Ravela, jehož skladbou La Valse, známější spíš v orchestrální verzi, koncert vyvrcholil. Vinnickaja má jedinečně kultivovaný úhoz, i v nejobtížnějších kusech, jakými jsou právě Ravelův La Valse či Skrjabinova Sonáta č. 5, působí její hra bez jakéhokoli úsilí, takže člověk má pocit, že všechno je to napsané lehce (jakkoli opak je pravdou), a že interpretka nejenže nemá s ničím problém, ale že se snad klavíru ani nedotýká, že hraje sám a ona mu jen napovídá... Když na něm tančila (pardon, přednášela) La Valse, dle samotného Ravela líčící rozsvěcující se vídeňský císařský sál a zjevující se taneční páry, při vší jiskřivosti a efektnosti dokázala dílo obestřít jakýmsi oparem či melancholií. A tak by to nejspíš i mělo být, vždyť Ravel skladbu psal až po první světové válce.
 |
Na festivalu vystoupili ještě dva zástupci světové špice. Norský virtuos Leif Ove Andsnes, dobře známý i z Pražského jara, který celou přehlídku zahajoval, je lyrický, neokázalý zpěvák klavíru. Zajímá se o českou hudbu, z níž nejprve zahrál Sonátu Z ulice 1. X. 1905 od Leoše Janáčka, inspirovanou nešťastnou smrtí mladého muže při nepokojích v Brně. Možná v jeho podání nepůsobí vyhroceně, ale o to niterněji, emocionálněji. Beethovenova Sonáta č. 8 zvaná Patetická nadchla, a to nejvíce prostřední pomalou větou se slavnou melodií - Andsnes ji hrál s jímavou prostotou a oduševnělostí. Večer završil Poetickými náladami od Antonína Dvořáka. Před ušima a vlastně i očima defilovaly půvabné žánrové obrázky, ozvláštněné Dvořákovou melodickou invencí i pianistovou fantazií.
S přídavky nešetří
Do Prahy vrátil i ruský pianista Grigorij Sokolov, s dosti neobvyklým programem. Celou první část totiž věnoval anglickému baroknímu komponistovi Henrymu Purcellovi, jehož suity a další skladby hrál samozřejmě na moderní křídlo. Pokud ale snad hrozila nějaká jednotvárnost, Sokolov ji zapudil stylovou ukázněností, ponorem do hudby, z níž vytěžil až jakousi meditativnost, kterou posilovalo i přítmí v sále (Sokolov vždy hraje v polotmě). Na rozdíl od Andsnese je Sokolov výbušnější typ, přesto u něj nic není vypočítáno na efekt, což potvrdila další skladba, 15 variací a fuga na původní téma Es dur od Ludwiga van Beethovena. Závěrečná Tři intermezza od Johannesa Brahmse, který je sám nazval „třemi ukolébavkami pro mé bolesti“ naopak Sokolova představila opět ve schopnosti vytěžit maximum i ze zdánlivě méně vděčné látky, ústící do tichého smíření. Na rozdíl od kolegů, kteří přidávali dvakrát či třikrát, Grigorij s přídavky nešetří. Bylo jich nakonec šest, kromě Rachmaninova a Chopina nakonec zazněla i úprava Bachova Preludia h moll.
České klavírní umění na festivalu zastupoval Igor Ardašev, spolehlivý, poctivý, inteligentní umělec. V prvé půli hrál Mozarta a Beethovena, ovšem bylo znát, že v porovnání s ostatními jeho úhoz nezní tak pěkně měkce. O něco méně (ale trochu pořád) to vadilo v následné skladbě Prchavé vidiny Sergeje Prokofjeva, která se asi poslouchala nejlépe z celého večera, a ve Velké sonátě Petra Iljiče Čajkovského, málokdy hrané, ovšem dlužno dodat, že posluchačsky ne moc záživné. U Ardaševa si člověk říká, ano, je to těžké, ale všechna čest, on to zvládá dobře a přemýšlí u toho. Jenže u pianistů jako je Andsnes, Vinnickaja či Sokolov si právě toto neříká, nýbrž má spontánní pocit, že se potkává s něčím, co se zdvihá ještě nad vysokou kvalitou, co je nepopsatelné a neuchopitelné, co se už nedá naučit, protože pianista či jiný hudebník to má zkrátka v sobě.
