Přehlídka, které vstupuje do druhého desetiletí, doplňuje jarní festival a soustřeďuje se čistě na klavírní hru v podání různých virtuosů. Techniku, vynikající úhoz a výraz měli i letos samozřejmě všichni pozvaní. Přesto se jejich osobnosti lišily. Kdo zaujal nejvíc?
Bezprostředností, citovostí a grácií Rus Denis Kožuchin v programu, jenž nazval Ďábelské a božské. Tím myslel kombinaci Franze Liszta v jeho různých podobách, ať už to byly pozdní vážné skladby, líbezné Boží požehnání v osamělosti či Sonáta h moll, s Györgyem Ligetim, respektive jeho skladbou Ďáblovo schodiště.
Ligeti je klasik 20. století a touto skladbou, která je součástí cyklu Études, rafinovaně vyvolává dojem vskutku pekelného klouzání nahoru a dolů. Kožuchin se však na kluzkých schodech dokázal pohybovat s nenuceností a lehce přes ně převedl i publikum.
Když naproti tomu přišel na pódium proslulý Polák Piotr Anderszewski a začal hrát, tak se dostavil pocit jakéhosi vznešeného nadhledu a hloubavosti. Proslulý pianista zahrál skladby svých dvou oblíbených autorů, v tomto případě Bachovu Partitu č. 6 a Beethovenovu Sonátu č. 31.
Obložil jimi dvě díla ze světa moderny 20. století - výběr z Mazurek Karola Szymanowského, jež jsou jakýmsi moderním pokračováním Chopina, a Variace pro klavír Antona Weberna. Byl z toho večer oduševnělého dialogu starých a nových mistrů - ostatně Beethovena Anderszewski symbolicky „napojil“ bez jakékoli pauzy na Weberna.
S Beethovenem se na stále vysoké úrovni předvedl i 75 letý český zástupce na letošním ročníku, virtuos Ivan Klánský, který v první půli večera uvedl jeho Šest variací pro klavír a Sonátu č. 32. Stále pevný úhoz a pocit síly, která vychází zevnitř a není dodána vnějškově, zaslouží respekt.
GLOSÁŘ: Novosvětská, jež oslnila. Dvořákova Praha začala velkolepě |
V druhé půli se k němu přidal jeho syn, rovněž ceněný klavírista Lukáš a spolu předvedli čtyřručně druhou řadu Dvořákových Slovanských tanců. Byl to příjemný poslech, i když bylo znát, že syn jde na hru s větší energií, takže výsledek spíš připomínal pěkně secvičené rodinné muzicírování než srostlou interpretaci.
Ale možná tento dojem vznikl proto, že koncert následoval po vystoupení nizozemské sourozenecké dvojice Lucas a Arthur Jussenovi, jež festival zahajovala. Ta se na společnou hru specializuje, oba mladí muži spolu hrají už od dětství a dosáhli fenomenální úrovně. Na festivalu střídavě hráli na dva klavíry umístěné proti sobě a na jeden klavír čtyřručně.
Své umění předvedli v šíři od lehké, průzračné Mozartovy Sonáty pro dva klavíry D dur, přes neméně citlivě zahrané Schubertovo Rondo A dur až po dvě extrémně náročná a efektní čísla: La valse od Maurice Ravela a Svěcení jara od Igora Stravinského. Byl to výkon v některých okamžicích připomínající akrobacii na klaviatuře, ale naštěstí vzdálený prvoplánové exhibici.
GLOSÁŘ: Trochu jiné requiem, ďábelská hra cella s dechy a operní duo |
V obou případech šlo navíc o klavírní verze, pod nimiž jsou podepsáni sami skladatelé, tedy Ravel, respektive Stravinský. Souhra bratrů, přesnost i paměť byly prostě ohromující. Zvláště u Stravinského se z pódia neneslo žádné samoúčelné burácení, naopak, bratrům se podařilo v tomto, jakož i v Ravelově díle skvěle napodobit orchestrální barvy.
Pokud nějaký koncert provázely jisté rozpaky, pak recitál mladé pianistky z Litvy Anny Geniušene. Konal se odpoledne a na rozdíl od ostatních pianistů nikoli v Rudolfinu, nýbrž v Sále Martinů na HAMU. Při poslechu pestrého programu složeného z hudby sedmi autorů včetně třeba Čajkovského či Schumanna člověk sice oceňoval virtuozitu a energii klavíristky, ale právě její živost a razance jakoby šly na úkor hloubky a směřovaly k vnějškové okázalosti. Nejvíc to „odnesly“ dvě sonáty Sergeje Prokofjeva, které zněly dost tvrdě až rámusivě.
Ale možná se na celkovém dojmu podepsal i jiný prostor a jiný klavír, než na jaký je člověk zvyklý z Rudolfina. Každopádně Klavírní festival Rudolfa Firkušného už má své místo v pražském hudebním životě pevné.
