Koncert byl určen pro veřejnost, ale především směřoval k partnerům festivalu, kteří jej podporují. Nic proti poděkování v podobě společenské akce s koncertem, sponzoři i donátoři si to zaslouží. Dramaturgie pozvala proslulý britský soubor dobových nástrojů Orchestra of the Age of Enlightment (Orchestr doby osvícenství) s jeho sborem, což lze kvitovat.
Méně už umístění do Španělského sálu Pražského hradu. Ten je efektní a slavnostní pro ceremoniály, ale problematický z hlediska vjemů poslechových i vizuálních. Zhruba od středních řad už není skoro nic vidět a zvuk doléhá částečně rozmazaný, zvlášť když je hlediště uspořádáno – jako tomu bylo v tomto případě – “na délku“.
O ještě větší otazník se postarala samotná dramaturgie. Do jarního programu se Vánoční oratorium od Johanna Sebastiana Bacha nehodí, pro zamýšlený adventní účel však bylo vhodné. Jde o skladbu plnou půvabné, citové hudby, včetně nablýskaných i velebných sborů, ale též zaníceného vyprávění příběhu narození Krista. Fakt, že Bach pro tento účel „recykloval“ vlastní starší skladby, na tom nic nemění.
Dílo sestává z šesti částí, na koncertě však zazněly jen tři. Dvě v první části a po pauze třetí. Zkrácení by ještě šlo přijmout jako záměr, ale proč byl před třetí část předsunut motet Singet dem Herrn ein neues Lied (Zpívejte Hospodinu píseň novou)? Ač také od Bacha, s Vánočním oratoriem nesouvisel. Ani na poslech s ním nešel dohromady; navíc pak muselo být upraveno pódium a až poté dohráno oratorium.
Jiné vysvětlení, než vyplnění času druhé poloviny večera, se nenabízí, neboť třetí část oratoria je relativně krátká. Ale když už tedy nechtěli pořadatelé zahrát celé Vánoční oratorium (trvá až tři hodiny), proč aspoň nebyly skladby sestaveny jinak? Smysl celé rošády nebyl vysvětlen ani v tištěném programu, takže není jasné, odkud nápad vzešel a co bylo cílem.
V češtině vychází přelomová biografie Johanna Sebastiana Bacha |
Za všemi těmito otazníky se poněkud ztrácela samotná interpretace. Orchestra of the Age of Enlightment se názvem hlásí k osvícenství jako symbolu neustálého hledání a objevování. Nemá stálého šéfa, ke spolupráci ale zve vynikající dirigenty, jako byli v minulosti sir Charles Mackerras, sir Simon Rattle a další. V Praze ho vedl Japonec Masaaki Suzuki, jenž ve své zemi udělal mnoho pro seznámení s evropskou barokní hudbou, a získal si i mezinárodní uznání.
Orchestr má výborné hráče, o tom není sporu, celé pojetí vyznívalo (pravda, z místa někde uprostřed sálu) jako příjemně kulaté, naleštěné, vroucí, zpěvné. Sólisté, jimiž byli sopranistka Jessica Cale, kontratenorista Hugh Cutting, tenorista Guy Cutting a basbarytonista Florian Störtz měli všichni dobře posazené, znělé a příjemné hlasy, i když zacházení s německými slovy šlo logicky nejlépe basbarytonistovi, jakožto rodilému mluvčímu.
Existují i jiné interpretace, hlavně z německého prostředí – možná sušší či syrovější, ale při zachování stylovosti jakoby pregnantnější, dramatičtější, nejen kulatě a svítivě zahrané a zazpívané. Koneckonců Bach sice nepsal opery, ale dramatický talent nepostrádal.
Pojetí, jichž mohou být desítky, však nebylo hlavním problémem večera, tím byla jeho výše zmíněná koncepce.
