Dva roky se Pražské jaro konalo v podstatě jen online, klavírní podzimní festival, založený jako protiváha jarnímu a věnovaný proslulému českému pianistovi, se loni také pouze streamoval. Až letos mohli přijít do Rudolfina diváci, přirozeně s potvrzeními o očkování či testech.
Vstup do 9. ročníku byl efektní. Francouzský pianista David Fray si pozval přátele a kolegy a společně s členy Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK provedli koncerty pro dva, tři a čtyři klavíry a smyčcový orchestr od J. S. Bacha. Skladatel je připravoval vedle svých liturgických závazků v Lipsku, kde je uváděl majitel místní slavné kavárny.
Jak vysvětlil tištěný program, díky příjmům z prodeje kávy a lahůdek pan kavárník nevybíral vstupné a hudebníkům dokonce kupoval nástroje… Ostatně i na koncertě uvedené Bachovy skladby připomínají lahůdky, i když náročné. Tři z nich jsou přepisem vlastních Bachových děl pro jiné nástroje, jedna je úpravou Vivaldiho.
S Frayem se postupně představili jeho učitel Jacques Rouvier a dále Emmanuel Christien a Audrey Vigoureux. Jejich souhra byla perfektní, člověk měl pocit, že hrají titáni se čtyřmi, šesti a nakonec i osmi rukama.
Byl to přirozeně Bach v modernějším hávu, hraný na současné nástroje, a využívající tedy jejich možností, ale přesto ne do té míry, aby starou hudbu přehlušily. Bylo zajímavé slyšet slavný koncert d moll určený původně dvěma houslím – žádný klavír tu nádhernou melodickou linku nevyzpívá, ale zase může odkrýt jiné vrstvy.
Bach byl hlavním bodem programu i kanadské pianistky Angely Hewittové, jež nahradila původně ohlášenou Marii Joao Pires. Ještě před Preludiem a fugou a moll a Anglickou suitou č. 4 ovšem zazněly Osmnáctá suita ze třetí knihy Skladeb pro cembalo od Francoise Couperina a Mozartova Sonáta B dur. Pod rukama Hewittové se hudba odvíjí lehce a pohodově, snad i trochu s nadhledem, ne snad povrchním, ale spíš pro dobrou náladu než pro hlubší zamyšlení.
Ať už hraje francouzskou ornamentiku, Mozartovu melodii či proplétající se hlasy v Bachově polyfonii, paní Hewittová má zkrátka ze hry potěšení a umí se o ně podělit s posluchačem. I ona hrála na moderní nástroj, ostatně poslední skladbu, Bachovu Passacagliu c moll, určenou původně patrně varhanám, předvedla v aranžmá skladatele a pianisty 19. století Eugena D’Alberta. V ní mohla ukázat i fyzickou sílu.
Bouřící živel
Zatímco paní Hewittová k dílům přistupuje hlavně s šarmem, pro Lukáše Vondráčka hudba jakoby představovala přírodní živel, do něhož se vrhá takřka po hlavě. Když je příležitost hrát nějakou pasáž v silné dynamice, klavír doslova rozbouří. Ne že by do něj bušil, na to je tento nadaný český pianista, vítěz prestižní Soutěže královny Alžběty z roku 2016, příliš dobrý v technice úhozu, ale u některých autorů podobné divoké zvraty působí až zbytečně hystericky a rušivě a jakoby nelogicky.
Speciálně v Beethovenově Sonátě č. 27. Takovému Robertu Schumannovi, z nějž Vondráček uvedl dílo nazvané Kreisleriana, to může i slušet, ale také ne vždy. Přitom Vondráček umí zahrát i krásně měkce a poeticky, jak dokázal v Klavírních skladbách Josefa Suka a ještě více v Schumannově Arabesce C dur.
Interpret může hrát, jak co cítí, posluchač ale může srovnávat. Slova o hysterii a nepřirozenosti se vtírají hlavně proto, že den před Vondráčkem vystoupil rusko-německý virtuos Igor Levit, který hrál také, respektive pouze Beethovena (konkrétně Sonáty č. 30, 31 a 32). I on má svou hlavu, své pojetí, jde po zjitřených emocích, ale v jeho hře bylo vše tempově i dynamicky vyvážené, nic nepůsobilo násilně, vše do sebe zapadalo a mělo vlastní logiku. Levit potvrdil, že nad notovým zápisem, jenž je samozřejmě svatý, existuje ještě jedna, ta úplně poslední instance, a tou je osobnost interpreta.
Vypadalo to, že jeho recitál bude vrcholem celé letošní přehlídky. Ale pak přišel poslední večer a s ním Arcadi Volodos, rodák z Petrohradu. Jako jediný nechal v sále zhasnout, tlumené světlo dopadalo pouze na klavír. Hrál Sonátu D dur od Franze Schuberta, Dětské scény od Roberta Schumanna a Fantazii C dur téhož autora a pak ještě celou řadu přídavků.
A zdálo se, že ke klavíru usedl čaroděj. Volodosovi stačí ke hře úsporné pohyby, v dynamice téměř nepoužívá forte v pravém slova smyslu, hraje od spíše střední dynamické hladiny směrem dolů. Ovšem vůbec tím neuspává, naopak, drží neustále pozornost. S klávesami zachází barevně a lehce, že se ani nechtělo věřit, že je lze stisknout tak jemně a docílit tichounkého a přesto ještě stále slyšitelného zvuku. Volodos vtahuje posluchače do svého světa a ten ho rád následuje. Prostě kouzlo.
