Z orchestrálních koncertů (festival nabízí i komorní řadu či Rodinný den) vyslechnutých poslední festivalový týden žádný neskončil vyloženým zklamáním.
Sledovat brilantní výkon pianisty Borise Giltburga, jenž v Rachmaninově Klavírním koncertu č. 3 za doprovodu České filharmonie a dirigenta Tomáše Netopila překonával všechny záludnosti tohoto partu nadlidským, přitom uvolněným způsobem, byl zážitek. Stejně jako poslechnout si Symfonii č. 3 od Aarona Coplanda, s jeho slavnou Fanfárou pro obyčejného člověka. I proto, že se trochu vymykala z festivalové dramaturgie.
Člověk si jen položil otázku, zda je nutné, aby se na takto prestižní přehlídce Česká filharmonie v rámci svých několika večerů prezentovala i hudbou klasicismu a dokonce baroka, když v těchto stylech není zcela doma, takže mistři z doby před 19. stoletím jí znějí pořád spíš romanticky.
To by chtělo dirigenta-specialistu. Hvězdou dotyčného večera byl pianista András Schiff, který se dokáže ponořit do hlubin hudby J. S. Bacha a s lehkostí a oduševnělostí přednést Mozarta. Jako dirigent řídící hudebníky od klavíru je solidní – nic méně, nic více. A vnést něco vlastního, osobitého do takového díla, jako je Beethovenova Symfonie č. 3, to už je úplně jiná věc. Tady jsem prostě registrovala stokrát slyšenou skladbu bez nějakého silnějšího dojmu.
Výkony, které měly opravdu festivalový punc, a při cestě domů naopak doznívaly v uších, se daly slyšet od Tonhalle Orchester Zürich s Paavo Järvim, od Izraelské filharmonie, Vídeňských filharmoniků i České filharmonie – především když ji vedl finský dirigent Sakari Oramo, s nímž provedla Brahmsovo Německé requiem ve spolupráci s Pražským filharmonickým sborem.
Zahraje 12 cellistů
Také závěrečný koncert, na němž vystoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu se svým šéfem Petrem Popelkou zapůsobil dojmem pečlivé práce s orchestrem a přesným, energickým hraním. V Klavírním koncertu č. 1 od Johannesa Brahmse podal britský sólista Paul Lewis sólový part jako neokázalý, hloubavý dialog s orchestrem.
Symfonická báseň De profundis od Vítězslava Nováka, komponovaná ve válečných letech, byla zajímavou kontrastní „vsuvkou“ před závěrečným Dvořákovým Te Deum. Český filharmonický sbor Brno je ve zvuku štíhlejší a komornější než jeho pražský „kolega“, ale v této odlišnosti je i jeho přednost.
Sopránový sólový part není vhodný pro hlas Simony Šaturové, který se hlavně ve středních polohách ztrácel. Slovenský basista Jozef Benci doslova dul z plných plic, místo aby hlasem něco skutečně přednášel. Předvádění zvuku ještě nemusí být zpěv. Se sólisty festival letos neměl štěstí, kvalitně obsazeny nebyly ani party v Německém requiem. I takové detaily se u ambiciózního podniku, jakým je Dvořákova Praha, počítají.
Udržet stávající vysokou úroveň i v dalších letech a festival dál rozvíjet je úkol pro jeho management. Je logické, že festival se dramaturgicky odpichuje od Antonína Dvořáka a krouží kolem něj. Tak by to mělo zůstat i do budoucna. V tomto roce například položil důraz na jeho přítele a letošního jubilanta Johannesa Brahmse.
Nicméně Dvořák psal ve své době hudbu novou, soudobou. Dnešní nová hudba není v programu Dvořákovy Prahy příliš zastoupena, určitě ne tak, jak to v posledních letech dělá Pražské jaro ve svém – poměrně vyhraněně experimentálním – cyklu Prague Offspring.
Skladbu Ďábelský rozmar od Jiřího Gemrota (Lesní scény od Jana Ryanta Dřízala jsem neslyšela), která zazněla v rámci večera Akademie klasické hudby, lze považovat za drobný pokus Dvořákovy Prahy, jak jít zase jinou cestou, zaujmout širší publikum vážné hudby (které je samo o sobě minoritní) a přitom neslevit z uměleckých nároků. Vždyť Dvořák s dobovým publikem komunikoval – často přímočaře, ale pod vstřícným povrchem jeho hudby se skrývá vysoká hudební inteligence. Tady je možná jedna z inspirací pro festival do budoucna.
K ohlédnutí za festivalem nutno připojit i pochvalu za pečlivě a přehledně vypracované tištěné programy i za celý jednoduchý, ale zřetelný vizuál. První dny festivalu navíc ozvláštnila před Rudolfinem instalace americko-tureckého výtvarníka Refika Anadola nazvaná Dvořákovy sny.
Tento průnik do skladatelovy hlavy vznikl za pomoci umělé inteligence. Je fakt, že kromě občasného zjevení tváře připomínající tu Dvořákovu v prolínajících se tvarech a barvách nebylo moc jasné, proč jsou to sny zrovna Dvořáka a ne kohokoli jiného. Ale podívaná to byla atraktivní a přitahovala kolemjdoucí.
Letošní ročník festivalu, který měl podle pořadatelů rekordní návštěvnost, tedy skončil, nicméně jednu akci Dvořákova Praha ještě chystá na 29. listopadu - v tento den bude předána Cena Antonína Dvořáka, kterou letos obdrží Panochovo kvarteto.
Skutečnost, že ocenění putuje k hráčům na smyčce, podtrhne i účast unikátního souboru 12 violoncellistů Berlínských filharmoniků, kteří zahrají úpravy skladeb různých žánrů, samozřejmě včetně Antonína Dvořáka.
