Po devadesátých letech, kdy byl tak trochu v klatbě, se stává pop pro dospělé opět respektovaným žánrem (na čemž má lví podíl třeba Robbie Williams), a tak si ho za hudební formu volí i lidé s většími uměleckými ambicemi, než napsat snesitelnou tříminutovou kulisu k zavařování meruněk.
Orzabal a Smith, kteří se rozešli ve zlém nad rozdělanou deskou už ve dvaadevadesátém, byli vždycky hodně ambiciózní. Hudebně vycházeli z pozdních Beatles a ideově z díla psychologa Arthura Janova o terapii prvotního výkřiku.
A tak je logické, že opět jdou cestou na pop vlastně trochu vážných písni s košatým zvukem a s texty "o čemsi". Vystopovat se v nich dají jak vlivy Beatles (úvodní titulní věc), tak osmdesátkového adult contemporary (skvělý kousek Closest Thing To Heaven) nebo britpopu (fragmenty There She Goes v Call Me Mellow).
Deska, která se už dle svého názvu nese v poměrně optimistickém duchu sice po zvukové stránce sice nepřináší vůbec nic nového, pro Orzabala a Smithe však zvuk není cílem, ale prostředkem.
Vlastně je to, jakoby Tears For Fears vylezli z časové konzervy a po třinácti letech přišli s deskou, která plynule navazuje na jejich poslední společný opus Seeds Of Love. Čas totiž nesebral nic na barvě jejich svěžích hlasů, ani výrazně neztenčil sílu jejich chytrých a vkusných popových hymen.
TEARS FOR FEARS - Everybody Loves A Happy Ending
Vydala firma Warner Music, délka CD 43:27
Další recenze najdete v magazínu Filter, jehož nové číslo s Monkey Business na obálce je nyní k dostání v prodejnách časopisů a tisku. - o časopisu Filter více zde
