Zpěvačka, věnující se soustavně staré hudbě, ovšem úplnou debutantkou není. Předloni se totiž se souborem Collegium 1704 podílela na provedení Bachovy Mše h moll v Kollegienkirche. Letos se ovšem představila hned ve třech operách, a to přímo na jednom z hlavních festivalových pódií. Proslulý britský dirigent Sir John Eliot Gardiner ji obsadil do různých rolí svého projektu, který připomíná 450. výročí narození raně barokního italského skladatele Claudia Monteverdiho a je uváděn v různých evropských a amerických městech. Sestává ze tří dochovaných oper tohoto skladatele, jimiž jsou Orfeo, Návrat Odysseův do vlasti a Korunovace Poppey.
Claudio Monteverdi: Korunovace PoppeyDirigent: John Eliot Gardiner English Baroque Soloists, Monteverdi Choir Felsenreitschule, 29. července 2017 Hodnocení: 80 % |
Celý cyklus se v Salcburku hrál ve Felsenreitschule, kde v sobotu přišla na řadu poslední ze jmenovaných oper. Gardiner zvolil poloscénické provedení, které vytvořil spolu s režisérkou Elsou Rooke. Hrálo se bez kulis, mezi hudebníky, v lehce stylizovaných kostýmech (na jejichž návrzích se podílela i Gardinerova manželka Isabella), zato s hereckými akcemi.
Takové praktické řešení jistěže umožňuje s projektem cestovat po různých evropských městech, na druhou stranu to opery ochuzuje o divadelní aspekt, který je obzvlášť u této opery docela silný. Monteverdi ji psal pro Benátky 17. století, které už v té době měly svá první veřejná operní divadla, takže opera se tam přesunula z intelektuálního prostředí vzdělanců a aristokratických paláců takříkajíc mezi lid. A skladatel se tomu očividně přizpůsobil.
Historickým pozadím děje je hrůzovláda římského císaře Nera, který vzplanul vášní ke krásné ženě jménem Poppea a zapudil svou choť Ottavii. Vážnou dějovou linku, sestávající z mužovy zaslepené smyslné vášně, milenčiných neukojitelných mocenských ambicí a manželčina pompézního žalu, proložil komickými výstupy chův, sluhů, vojáků. To všechno si doslova říká o divadelní provedení.
Monteverdi je autorem takřka ještě z úsvitu dějin operního žánru, současně ale původní pokusy svých předchůdců geniálně rozvíjí a z citově silně zabarveného deklamačního stylu mu vyvěrá to, co se v budoucnu stane áriemi a co se postará o napětí (v dobrém i horším slova smyslu) mezi předváděním pěveckých dovedností a hudebně dramatickou pravdou. Ostatně co do vitality, melodičnosti a emocionality, tak závěrečným výstupem Nera a Poppey hodil Monteverdi rukavici skladatelům milostných duetů všech dalších epoch.
Gardiner se svým souborem English Baroque Soloists dostal z hudby spoustu dramatických odstínů, zvratů, kontrastů a nepřepjatého, přesto značného citového účinku. Famózní ve své přesnosti je jeho sbor nesoucí jméno právě Monteverdiho.
Luks bude dirigovat Mozarta
Sólisty si Gardiner očividně nevybral podle síly hlasů, nýbrž podle jejich barevnosti a schopnosti proměňovat dynamiku a dělat efektní výraz. Těmto požadavkům odpovídala i Blažíková, která Poppeu (a v prologu navíc Štěstenu, která se s Ctností pře o to, která z nich vládne světu), zpívala svým malým příjemným hlasem, ale s velkou dramatickou proměnlivostí a představivostí. Celou dosavadní kariéru si drží svůj obor, ví, kde má limity, a to je předpoklad pro cestu vzhůru. Nera ztvárnil jihokorejský kontratenorista Kangmin Justin Kim, který do zpěvu dokázal vložit všechnu vášeň i zlobu, dobrý výkon podala i italská sopranistka Marianna Pizzolato jako zapuzená Ottavia a další zpěváci a zpěvačky.
Z nich asi největším překvapením byl italský basista Gianluca Buratto v roli filozofa Seneky, jenž se Neronovi snaží racionálně „domlouvat“, ale za to se od něj dočká trestu smrti... Pěvcův nádherně barevný hlas a důstojnou autoritou naplněný projev ze zapsaly do paměti.
Na velikosti tedy nezáleží, i když... Jak se to vezme. Prostor Felsenreitschule je velice atraktivní, včetně arkád v pozadí, které se dají i scénicky využívat, ovšem svou rozlehlostí je pro takovýto víceméně komorní projekt nevhodný, a to vizuálně i akusticky. Hlasy, dobové nástroje a vlastně i poloscénické provedení by si člověk mnohem více vychutnal v menším sále. Roku 1993 na Salcburském festivalu uvedli Monteverdiho Orfea na nádvoří Rezidenčního paláce, jako skutečnou inscenaci, a výsledek byl nesrovnatelně působivější.
Nicméně na úspěchu české sopranistky to nic nemění. S ní ovšem letošní česká účast v Salcburku nekončí. Festival znovu pozval i dirigenta Václava Lukse, který tu už dvakrát vystupoval se svým souborem Collegium 1704. Letos bude 12. a 13. srpna dirigovat Orchestr Mozartea na dvou matiné, složených z hudby Wolfganga Amadea Mozarta.
