Historie tohoto divadla sahá do čtyřicátých let 18. století, kdy budovu nechal postavit pruský král Friedrich II. Veliký, sám milovník umění a virtuos na flétnu. Ve své době to bylo největší evropské divadlo, které v průběhu dějin sice měnilo názvy, vždy si však drželo špičkovou uměleckou pověst. Tak jako jiné berlínské památky i operu potkal tragický osud na konci druhé světové války. Dostala zásah při bombardování v únoru
V době železné opony byla Staatsoper unter den Linden první scénou NDR a platila i za nejvýznamnější „západní“ scénu bývalého východního bloku. Kromě Soni Červené tu vystupovali například Ludmila Dvořáková nebo Antonín Švorc. Později, po pádu železné opony i Dagmar Pecková a Magdalena Kožená. Sjednocení Německa otevřelo před divadlem nové perspektivy. Měla je podpořit i rozsáhlá rekonstrukce, která začala roku
Začátkem října byla budova slavnostně otevřena, ale pak se opět uzavřela kvůli závěrečným úpravám. Operní provoz začal až teď. Vedení divadla nasadilo téměř současně dva kusy – Humperdinckovu Perníkovou chaloupku a operu italského barokního skladatele Claudia Monteverdiho Korunovace Poppey.
Světle růžová fasáda divadla září do daleka, ale na první pohled ještě stále není vše hotovo. Vstupenky se například prodávají v mobilní buňce postavené vedle divadla. Také zadní vchod pro zaměstnance připomíná stále spíše vstup na staveniště. Uvnitř vše září a voní novotou, střízlivý šarm divadla působí přívětivě a vyzařuje z něj nenápadná elegance. Akustika je, zdá se, vynikající. Představení 10. prosince bylo i pro mnohé Berlíňany první příležitostí, kdy do „svého“ divadla po dlouhé době opět vstoupili. Nejen zahraniční návštěvníci, ale i domácí diváci se procházeli interiéry, rozhlíželi se, obdivovali, fotografovali.
Mezi barokem a současností
Státní opera Pod lipami bude mít bezesporu čím dál větší umělecké ambice. Inscenace Korunovace Poppey jim v mnoha ohledech dostála. Toto dílo bylo určené pro karnevalové Benátky 17. století, v nichž v té době již hrála veřejná divadla, přístupná každému, kdo zaplatil. Zpracovává epizodu ze života římského císaře Nera, jenž zahořel vášní ke krásné ženě jménem Poppea a zapudil kvůli ní svou choť Ottavii. V současnosti se hraje poměrně často, letos v létě ji v Salcburku uvedl John Eliot Gardiner v polokoncertní podobě a s naší sopranistkou Hanou Blažíkovou v roli Poppey.
V Berlíně operu uvádějí scénicky, a je to dobře, protože tento kus, v němž je vážná dějová linka odlehčována komickými výstupy vojáků, sluhů a chův, přímo volá po jevištním dění. Režisérka Eva-Maria Höckmayrová se vyvarovala prvoplánové aktualizace i barokního kýče. Na zešikmené, zlatavé ploše vytvořila bez dalších kulis a rekvizit inscenaci, v níž vše stojí a padá se vztahy mezi postavami, pohybujícími se někde mezi barokem s současností.
Všichni aktéři jsou po celou dobu přítomni na jevišti, snad proto, že v době karnevalu se vše odehrává před očima všech. I tělesné vášně, které se v inscenaci názorně předvádějí. Nepůsobí ovšem samoúčelně, vždyť smyslnost vyzařuje z Monteverdiho hudby. Tu mají v rukou dirigent Diego Fasolis a soubor Akademie für alte Musik Berlin, který hraje s velkou zvukovou kultivovaností a krásou. Jelikož Monteverdiho původní rukopis se nedochoval, existuje možnost, že do díla později zasahovali i jiní autoři. Každé hudební nastudování vyžaduje tedy muzikologickou přípravu a je tak trochu originálem. Fasolis ostatně podrobně vysvětluje v tištěném programu, proč využil i hudbu jiných dobových autorů, například Franceska Cavalliho.
Ze zpěváků jednoznačně dominuje chorvatský kontratenorista Max Emanuel Cencić v roli Nera. Pěvec, jenž před pár lety koncertoval i v Praze, má bohatý zvuk i výrazový rejstřík a také jevištní charisma - ať už je v paruce nebo holohlavý. Rakouská sopranistka Anna Prohaska, která je jako jediná na jevišti v soudobém – a hodně sporém – kostýmu, zaujme spíš herecky. Hraje skutečnou „potvoru“, protivnou, lehkomyslnou, toužící po královské koruně a neuvažující o důsledcích svých činů. Její hlas ale postrádá barvu, je fádní, v paměti neutkví. Z řady dalších postav vynikl zvláště britský tenorista Mark Milhofer ve vděčné ženské roli chůvy Arnalty, a také basista Franz Josef Selig jako Nerův učitel Seneca, císařem dohnaný k sebevraždě.
Opera končí krásným milostným duetem Nera a Poppey bez jakéhokoli stínu, ale režisérka si během něj neodpustila narážku na chmurnou budoucnost. Skutečnou Poppeu totiž Nero později ukopal k smrti. A tak Nero odchází dozadu, zřejmě pro změnu s milencem, a Poppea se začíná chvět nervozitou.
Berlín má tedy opět kromě Deutsche Oper a Komische Oper divadlo navazující na tradici dvorské opery. Sluší se dodat, že členem ansámblu je i basista Jan Martiník, který je tuto sezonu obsazen například do Dona Giovanniho, Bohémy, Kouzelné flétny nebo Falstaffa. V lednu provede za klavírního doprovodu Alexandra Starého v Apollonově sále Schubertův písňový cyklus Zimní cesta.
