Vypráví se historka, jak Vídeňští filharmonikové byli na španělském turné s dirigentem Maazelem. Také hráli fotbal a večer pak měli problém se sóly v Ravelově Boleru.
V hudebním světě jste považován za poslední článek, který nás spojuje s romantikou devatenáctého století. Kam vlastně sahají vaše kořeny?
Dirigent von Dohnányi
Měl jsem slavného dědečka Ernsta von Dohnányiho, který byl skladatelem, dirigentem i klavíristou. Po válce odešel do Spojených států, kde jsem u něj nějakou dobu studoval. Dědeček vyrůstal v osmdesátých letech devatenáctého století, koncertoval ještě s Johannesem Brahmsem, znal všechny velikány té doby.
Váš otec a tři další příbuzní zaplatili životem za svou účast v protinacistickém odboji. Jak tento tragický zážitek ovlivnil váš život?
Byl jsem tehdy dospívající chlapec. Poznamenala mne už samotná skutečnost, že jsem žil v Berlíně uprostřed války a padajících bomb, a zatímco ostatní studovali klavír, já ztratil hodně času. To, co se stalo mé rodině, se pochopitelně nedá obejít. Zformuje to osobnost. Možná proto jsem později v životě uspěl.
Proslavilo vás především dvacet let v čele Clevelandského orchestru. Jaký je váš recept na tak dlouhé partnerství?
Je to jako v manželství. Když máte štěstí, tak vám to prostě vyjde.
Není to i tím, že se zajímáte o psychiatrii?
Dirigentovi se samozřejmě hodí znalost psychiky. Tento můj zájem je dán především tím, že druhý dědeček byl významným německým psychiatrem, který pracoval v berlínské Charité.
Půjdete fandit svým muzikantům, kteří dnes sehrají přátelský fotbalový zápas se členy Symfonického orchestru Českého rozhlasu?
Sport mám rád, ale fotbal v den koncertu? To mi nikdo neřekl, moc se mi to nelíbí. Vypráví se historka, jak Vídeňští filharmonikové byli na španělském turné s dirigentem Maazelem. Také hráli fotbal a večer pak měli problém se sóly v Ravelově Boleru. Ale koneckonců, my nehrajeme Bolero. A je to jen jedenáct lidí...
