RECENZE: Divoké publikum Divokýho Billa plnou halu málem zbouralo

Parta z Úval u Prahy dorostla halové velikosti. Divokej Bill si k loňskému výročí dvaceti let na scéně dopřál opožděnou oslavu v pražské O2 areně. Tu s přehledem a předstihem vyprodal a ve čtvrtek taky naprosto spolehlivě rozdováděl.

Když se česká kapela vydá poprvé sama za sebe do velké haly, navíc jen jednorázově, často ve výsledku skřípe příliš mnoho součástek, než aby šlo mluvit o výjimečném zážitku. Ne tak v případě Divokýho Billa, který v pražské O₂ areně slavil ve čtvrtek večer svoje dvacetiny.

20 let

80 %

Autor: Divokej Bill

Místo konání: O2 arena, Praha

24. ledna 2019

Nikdo nepochyboval o tom, že kapela z Úval bude diváky bavit. A nejspíš se dalo i očekávat, že se ta partička velkého pódia nezalekne. Až na pár kejklířů s ohni a větší světelnou výpravu vlastně koncert připomínal dvojnásob dlouhý festivalový set. Už proto, že pro vyprodanou halu plnou lidí v kabátech, vždyť venku bylo pod nulou, nastoupil frontman Vašek Bláha v kraťasech, jako by byla vlahá letní noc.

Divokej Bill nepatří ke kapelám, které by se braly smrtelně vážně. Do toho zapadla i mystifikace s „rumunskou předkapelou Drum Bun“, kterou Bláha bez mrknutí oka podstrčil i médiím. Ve skutečnosti se úderem osmé na pódium objevili sami oslavenci a v převlecích odehráli akustický set.

Po deváté to potom vypuklo ve velkém. Technicky bylo vše adekvátně přizpůsobeno velikosti haly – okamžitě se rozjely obří obrazovky nad pódiem a po jeho stranách, zvuk byl dostatečně mohutný, byť ze začátku zbytečně slitý dohromady a zpěv trochu utopený, ale podařilo se to vyladit.

Kapela samozřejmě hrála jako o život. Málokteré uskupení má od začátku koncertu tak rozjeté publikum, takže energie celou halou jen stříkala. Stačí, aby Bláha zavolal „Skáčem!“ a minimálně kotel skáče. Ke konci už potom na povel křepčily i zadní řady a mexickou vlnu si daly také ochozy. V rámci hecování nechyběly ani drobné drzosti. „Jste připravený?!“ „Jooo!“ „Hrajeme dobře?!“ „Jooo!“

K tomu všemu připočtěme, že i když Divokej Bill zařadí pomalejší písničky, pořád to nejsou cajdáky, při nichž by někdo odcházel pro občerstvení. Zkrátka tady se jelo celou dobu takříkajíc „do plnejch“. A když večer vygradoval peckami Znamení a Plakala, chvílemi to vypadalo, že publikum halu zbourá.

Co naplat, oslavy dvaceti let Divokýho Billa byly důstojné svým provedením a hlavně nesmírně zábavné svým obsahem. Kdyby se naplnila věštba Vaška Bláhy, kterou adresoval své malé dceři v publiku – teď tu budeme hrát každý rok – nebylo by to marné.