Když se česká kapela vydá poprvé sama za sebe do velké haly, navíc jen jednorázově, často ve výsledku skřípe příliš mnoho součástek, než aby šlo mluvit o výjimečném zážitku. Ne tak v případě Divokýho Billa, který v pražské O2 areně slavil ve čtvrtek večer svoje dvacetiny.
20 letAutor: Divokej Bill Místo konání: O2 arena, Praha 24. ledna 2019 |
Nikdo nepochyboval o tom, že kapela z Úval bude diváky bavit. A nejspíš se dalo i očekávat, že se ta partička velkého pódia nezalekne. Až na pár kejklířů s ohni a větší světelnou výpravu vlastně koncert připomínal dvojnásob dlouhý festivalový set. Už proto, že pro vyprodanou halu plnou lidí v kabátech, vždyť venku bylo pod nulou, nastoupil frontman Vašek Bláha v kraťasech, jako by byla vlahá letní noc.
Divokej Bill nepatří ke kapelám, které by se braly smrtelně vážně. Do toho zapadla i mystifikace s „rumunskou předkapelou Drum Bun“, kterou Bláha bez mrknutí oka podstrčil i médiím. Ve skutečnosti se úderem osmé na pódium objevili sami oslavenci a v převlecích odehráli akustický set.
Po deváté to potom vypuklo ve velkém. Technicky bylo vše adekvátně přizpůsobeno velikosti haly – okamžitě se rozjely obří obrazovky nad pódiem a po jeho stranách, zvuk byl dostatečně mohutný, byť ze začátku zbytečně slitý dohromady a zpěv trochu utopený, ale podařilo se to vyladit.
Kapela samozřejmě hrála jako o život. Málokteré uskupení má od začátku koncertu tak rozjeté publikum, takže energie celou halou jen stříkala. Stačí, aby Bláha zavolal „Skáčem!“ a minimálně kotel skáče. Ke konci už potom na povel křepčily i zadní řady a mexickou vlnu si daly také ochozy. V rámci hecování nechyběly ani drobné drzosti. „Jste připravený?!“ „Jooo!“ „Hrajeme dobře?!“ „Jooo!“
K tomu všemu připočtěme, že i když Divokej Bill zařadí pomalejší písničky, pořád to nejsou cajdáky, při nichž by někdo odcházel pro občerstvení. Zkrátka tady se jelo celou dobu takříkajíc „do plnejch“. A když večer vygradoval peckami Znamení a Plakala, chvílemi to vypadalo, že publikum halu zbourá.
Co naplat, oslavy dvaceti let Divokýho Billa byly důstojné svým provedením a hlavně nesmírně zábavné svým obsahem. Kdyby se naplnila věštba Vaška Bláhy, kterou adresoval své malé dceři v publiku – teď tu budeme hrát každý rok – nebylo by to marné.
