Když před dvěma desetiletími dával Václav Bláha kapelu v Úvalech u Prahy dohromady, o hokejových halách rozhodně nesnil. „V tu dobu jsme chodili na kapely jako Dorota B.B. nebo Sluníčko, jestli je ještě dneska někdo pamatuje, jezdili na bigbíty po okolních městech, kde byly kluby. A to byl náš cíl,“ vzpomíná zpěvák.
„Tenkrát se na velké koncerty chodilo tak jednou za půl roku a vůbec mi to nepřipadalo dostupné. Muzice jsem se vždycky chtěl věnovat, a ne že bych tomu nevěřil, ale takhle vysoko jsem asi nikdy nemířil. A tak daleko nedokázal dohlédnout,“ dodává.
Divokej Bill vznikl v roce 1998, po dvou letech ustálil sestavu a začal se prosazovat na koncertech a festivalech včetně prvních ročníků Rock for People. Debutová deska Propustka do pekel vyšla v roce 2000, Svatá pravda následovala o rok později. K tomu přišla turné s Třemi sestrami či Žlutým psem. A to byl jen začátek úspěchu.
„Máme za sebou nějakých patnáct set koncertů, jsme sehraná parta, která má písničky pod kůží. Na festivalech hrajeme v dobrých časech, kdy se sejdou lidi, takže se nebojím, že bychom ve velké hale měli ztroskotat nebo že by večeru spadl řemen,“ tvrdí Bláha.
„Samozřejmě jsme se poctivě připravili. Vymakali světla, stage, vybrali nejlepší pecky, které máme, a hodně zkoušíme. Některé písně jsme dlouho nehráli a museli se je znova naučit. Teď jich máme připravených asi třicet. Uvidíme, jestli dáme všechny, já jsem příznivcem spíš krátkých svižných koncertů. Kdybychom hráli dvě a půl hodiny, už se budu na konci ošívat. A to není úplně nutný,“ dodává frontman kapely.
Publikum v O2 areně rozehřeje kapela Drum Bun, již Bláha objevil při svých toulkách na motorce po Rumunsku. „Osobně jsme se s nimi potom potkali na festivalu v Banátu. Je to správná parta,“ říká.
Divokej Bill se etabloval jako jedna z nejoblíbenějších tuzemských skupin s trvalou přízní publika a řadou hitů, kterým se ve své době posluchač rádia nemohl vyhnout, ani kdyby chtěl. A byl to úspěch odpracovaný.
„Hudební kariéru jsem měl na salámu, dělal jsem truhlařinu a chtěl jsem jen hodně hrát. Přišli jsme ze školy, hodili tašky do rohu a mířili do zkušebny. Od pondělí do pátku. Dneska jsem rád, že jsme to tak v mládí dělali, protože z toho doteď těžíme,“ líčí Bláha začátky kapely.
Na okamžik, kdy se nadšenecké hraní proměnilo v živobytí, si pamatuje přesně: „Najednou se místo tisícovky na cestu začaly řešit faktury a daně. A v momentě, kdy jsem si poprvé domů přinesl z muziky patnáct tisíc za měsíc, na všechno ostatní jsem se vykašlal.“
Divokej Bill ještě stihl období, kdy se prodávaly desky. Té nejúspěšnější udal padesát tisíc kusů, což kapele vyneslo platinové ocenění. „Jenže jsme byli taková nadšená telata, že jsme měli dost nevýhodné podmínky, a od vydavatelství nám přišly jen šušně. Desky jsme prodávali, ale velké peníze nešly za námi,“ směje se Bláha.
Na druhou stranu, co jiného než mladická bezprostřednost stojí za setrvalou září, která Divokýho Billa provází? „Dneska už víme, jak udělat písničku, aby se chytla, ale nikdy to nebyl kalkul. Vždycky jsme si zakládali na tom, že je to muzika lidí v hudbě neštudovaných, party kámošů, která dělá to, co ji baví. A naštěstí se to lidem začalo líbit,“ tvrdí Bláha.
S popularitou přišlo i obviňování z jednoduchosti či primitivnosti. Nad tím Bláha mává rukou. „Jasně, že jsme se třeba v televizi potkali s profíky, co zahrajou úplně všechno, a měli jsme pocit, že na naše C dur a G dur budou koukat skrz prsty. Ale pomohlo si s takovým klukem dát pár piv a zjistil jsem, že nám vlastně zájem lidí trochu závidí,“ vzpomíná.
Koncert v O2 areně je pro kapelu výzva. Na druhou stranu, nebude to zdaleka první velké pódium, na které se Divokej Bill postaví. „Když se člověk hudbě včetně prvních pokusů věnuje pětadvacet let a k tomu mu trochu přeje štěstí, tak to nějak takhle musí dopadnout. Haly sice nemáme na denním pořádku, ale pro mě je to logické vyvrcholení dlouhé snahy,“ tvrdí Bláha.
