RECENZE: Před formou Charlese Aznavoura je třeba smeknout

Charles Aznavour je to, čemu naše babičky říkávaly štramák. Těch jedenadevadesát je prostě neuvěřitelných. Kdyby za nic jiného, právě za to, v jaké je formě, si zasloužil při svém historicky prvním pražském koncertě ve středu v Kongresovém centru ony dlouhotrvající ovace vestoje.

Už jen utáhnout hodinu a tři čtvrtě na pódiu ve světle reflektorů jako hlavní a jediná hvězda koncertu je devět let před stovkou zázrak. K tomu připočtěme, že drtivou většinu koncertu Aznavour absolvoval vestoje, písničky prokládal dvojjazyčným francouzsko-anglickým komentářem, pamatoval si všechny ty občas sáhodlouhé texty.

Charles Aznavour

85 %

Praha, Kongresové centrum, 6. dubna 2016

Pořádaly agentury P&J Music a Charm Music

Většinu z nich samozřejmě má hluboko pod kůží, sahal do repertoáru celé své dráhy, ale potěšil i jednou novinkou z posledního alba Encores. Písničku Avec un brin de nostalgie zazpíval jen s doprovodem klavíristy Erika Berchota, a byl to, stejně jako starší Sa jeunesse ve stejném aranžmá, jeden z nejkrásnějších okamžiků večera.

Protože lze-li něco celému koncertu vytknout, nepadá to na vrub zpěváka, nýbrž jeho kapely. Respektive aranžéra písní. Lze pochopit, že písně, které ve studiu natáčel Aznavour s většími obsazeními orchestrů, musejí na turné zaznít v poněkud „oholenější“ podobě. Ale dvoje klávesy, poměrně lacině imitující smyčce, byly tím nejslabším článkem.

Hledat intonační hnidy na Aznavourově projevu by bylo poněkud zpozdilé. Samozřejmě, že devadesátiletý interpret nezpívá a ani nemůže zpívat jako ve dvaceti nebo padesáti. Ale v kontextu toho všeho, čeho byl vyprodaný sál Kongresového centra účasten, byla drobná selhání v exponovaných pasážích naprosto přeslechnutelná. Navíc tam, kde Mistr sám už nemohl, vzali za něj dynamicky štafetu instrumentalisté.

Koncert zahájila píseň Les Emigrants, a nemohla být lepší volba. V současné době je Aznavourovo pádné slovo k významu přistěhovalců pro hostitelskou zemi potřebnější než kdykoli jindy a připomenutí faktů, že migranty do Francie byli i Španěl Pablo Picasso nebo Polka Marie Curie Sklodowská, má váhu už proto, že vychází z úst - rodilého Arména.

Na programu večera samozřejmě nechyběly ani písně, dobře známé Čechům ze zdejších verzí našich zpěváků: Aznavourův asi největší hit La boheme zpívala Hana Hegerová jako Já se vrátím a Hier encore známe od Karla Gotta coby Když jsem já byl tenkrát kluk.

Koncert měl ovšem řadu dalších pozoruhodných chvil. Když se po prvních tónech písně Mourir d’aimer, v níž mimochodem klávesistka uchopila akordeon a aranžmá od popu přiblížila klasičtějšímu šansonovému zvuku, poprvé publikum roztleskalo. Když se v duetu Sa jeunesse k Aznavourovi přidala dcera Katia, jež byla jinak polovinou dámského sboru v pozadí.

Když se při La mamma s pseudošpanělskou melodikou rozsvítilo pódium rudě, zatímco po většinu koncertu osvětlovač volil spíš temnější odstíny. Když při Les plaisirs demodes poprvé Aznavour téměř tanečním krokem odkráčel, publikum spustilo frenetický aplaus, zpěvák na sebe nenechal dlouho čekat a vzápětí nasadil další píseň. A jedna z posledních, Les deux guitares, svým východním charakterem opět celé publikum roztleskala.

Už bylo řečeno, že středeční večer v Kongresovém centru byl Aznavourovým českým opožděným koncertním debutem. Nebudeme si nic zastírat: je více než pravděpodobné, že byl také poslední možností se s ním na naší domácí půdě setkat. I s vědomím této definitivy nelze než před touto mimořádnou osobností evropské kultury hluboce smeknout.