RECENZE: Pouze maigretovský Kňažko kráčí Zádušní obětí střízlivě

Eva Josefíková coby osiřelá houslistka, Ági Gubíková jako její ochránkyně a Milan Kňažko v roli komisaře. To je ústřední trio postav, které na nedělní ČT1 provedou temnou historickou detektivkou Zádušní oběť.

Za první světové války přijíždí do městečka komisař z Vídně, aby vyšetřil sérii vražd a zastavil fámy o rituálním zabíjení, za něž tu židovskému řezníkovi hrozí lynč.

Scenárista Vladimír Körner a režisér Jiří Svoboda si zjevně vyhovují, jak předvedli už v 80. letech v Zániku samoty Berhof, jenom ve slabosti pro efekt se navzájem nekorigují, spíše naopak povzbuzují. Takže noirově laděné retro, které v dokonalé souhře tlumených barev s významovým střihem vytvářejí kameraman Vladimír Smutný a střihač Jan Mattlach, získává místy sklon k okázalé manýře od zvířecích vojáků po náboženské rituály.

Zádušní oběť se podobá klasickému dramatu o třech dějstvích. Začíná jako variace na Zločin v Polné, neboť i tady podobně jako za hilsneriády se hledá obětní beránek v židovské komunitě, vesměs už zdecimované útěky před pogromy. Pak pokračuje nejsilnější částí ve stylu maigretovské detektivky, jíž Milan Kňažko prochází takřka bez hnutí brvy, jediný střízlivě věcný proti vůkolní hysterii, která se bohužel dotkne i některých hereckých projevů. A vrcholí dost uměle inscenovanou osudovostí.

Celá důsledná stylizace mává vlajkou současného diktátu temnoty. Svíce, petrolejky, lijáky, stíny, tmavá zákoutí, hrubí neurvalci proti bezbranným ženám, Schubertovy melodie znějící v zapadlé krčmě nebo na hřbitově, mrtvola v kostele, záchvaty, morfium; zkrátka se buduje mozaika strachu a zmaru. Nicméně ve výsledném účinku šíří podmanivou náladu i znepokojivé tajemství, přestože zkušení konzumenti detektivek uhádnou pachatele i jeho motivaci dost brzy.

Zádušní oběť

60 %

Česko, 2016

Režie: Jiří Svoboda

Scénář: Vladimír Körner

Hrají: Petr Vaněk, Eva Josefíková, Ági Gubiková, Milan Kňažko

Kinobox: 58 %

IMDb: 6.1

Pomohl by však výraznější dramaturgický zásah. Jak se totiž zjevuje záhadný vousatý ctitel či kněžka tajného spolku, začne se Zádušní oběť podobat pouťovému braku, jenž se těžko snáší s obecnými úvahami typu „Můj Bůh už dávno umřel“. A když uslyší povzdech „Tolik utrpení“, divák se v duchu přidá – No právě, trauma na trauma, změna v nedohlednu. Příběh odpovídá vidění světa, v němž všichni jsou viníci a žádný spravedlivý; pokud se najde, schytá to v kostrbatém finále s literárními promluvami, kde brutální ráz prohrává s teatrálním a morální polemika definitivně porazí detektivku. Neblahý vliv ornamentální režijní symboliky jen završí plakátový sestřih válečných hrůz dějin; výkřik banality – ač mrtvol a surovostí je tu víc než ve Hře o trůny.