Venku je tma a na plátně přítmí

sobota 24. listopadu 2001

Snad aby přechod ze světa snů do sychravé reality zimních večerů nebyl pro diváky tak ostrý, vloudily se do tmy kin příběhy, jež si libují v temnotě, příšeří či chladu. Woody Allen a jeho Prokletí žlutozeleného škorpiona sice vyloženě nenadchne, ale spolehlivě potěší.

Přítmí tu neděsí, nýbrž kouzlí starosvětskou náladu bytečků, kabaretů a rodinných sídel s bytelnými sejfy, kam hypnotizér vysílá na lup Allenova hrdinu, poctivého pojišťováka s chováním donchuána, leč skutky stydlína.

Je to svět spíš televizně, ba divadelně komorní, melancholický. Jiskru mu výhradně dává herecká konverzace. V té ovšem Allenův hvězdný tým a jeho autorský vtip nezklamou - třeba za "elektrické křeslo strávíte zbytek života v popelníku".

Také v Přízračném světě vládne příšeří pokojíku, v němž podivínský sběratel starých desek, výtečně ztělesněný Stevem Buscemim, schraňuje poklady z minulých časů, samotářsky zavrtán v nostalgii jménem blues. Alespoň coby směšný exot se jeví dvěma skrznaskrz moderním a přidrzlým dívenkám, které přišly "na mejdan" a teď nevěřícně dřepí na kanapi mezi pamětníky. Jedna z nich se však oddá kouzlu té tiché říše a mění svou masku nezranitelné přezíravosti. Thora Birchová ji hraje tak fantasticky, že si zpětně zaslouží odpustky za své chování strnulé festivalové hvězdy v Karlových Varech.

Do třetice tma, do třetice americká produkce, výsledek však o něco slabší - takový je thriller Kdo s koho, který má jedinou spásu v hereckém trojhvězdí Brando - De Niro - Norton. Zápletka na téma loupež století už tu byla stokrát, motivy půjčené z Podrazu také. Hrdinové už překonávali stráže, alarmy i mříže důvtipněji, navíc noční výprava temnými šachtami tvoří jen pár posledních minut. Předtím se dlouze, pečlivě a nudně plánuje: opět v šerém klubu, kde tiše hraje jazz a za okny šumí déšť. Jedině Edward Norton, jenž předstírá mentálně postiženého ubožáka, se vyřádí.

Z filmu Člověk v zoo čiší nejen temnota, již prorážejí záblesky výstřelů a explozí, ale také zima, hlad, nehostinnost, beznaděj. Společný projekt Dánska, Česka, Holandska a Velké Británie líčí situaci z občanské války "ve východní Evropě" - podle jmen hrdinů nejspíš na Balkáně. Ostrůvek, kde se sejdou zahořklý muž zavržený svou rodinou, malý kluk, který po otcově popravě bere do rukou pušku, a jeho matka zjizvená z lágrů, má jméno Zoo. Zvířata tu symbolizují trpné oběti lidských svárů, záchytný bod přirozeného plození, rození a umírání bez ohledu na střídání režimů, a nadto citový katalyzátor, uvolňující lidské slzy zmrazené krutými šoky. Jenže scénář se drží jen povrchního schématu a obraz apokalypsy němých tvorů, vždy účinnější než ten zmar člověčí, vtělil už Emir Kusturica do svého Undergroundu - zběsilejšího, silnějšího, a především lepšího filmu.

Fotografie z filmu Člověk v zoo.

Fotografie z filmu Člověk v zoo.

Fotografie z filmu Člověk v zoo.

Fotografie z filmu Člověk v zoo.

Fotografie z filmu Člověk v zoo.

Fotografie z filmu Člověk v zoo.