Mladé herečky jsou úžasné, jak bojují o svá práva, říká Taťjana Medvecká

Do českých kin letos vstoupily hned tři filmy s herečkou Taťjanou Medveckou. V tom posledním nazvaném Běžná selhání ztvárnila jednu z hlavních rolí. „Film to není snadný, ale je v něm naděje,“ říká v pořadu Rozstřel.

Rozstřel

Sledovat další díly na iDNES.tv

Rozhodně to není oddechová komedie, ale když jsem po premiéře mluvila s mladými, tak mě překvapilo, jak jím byli zasaženi a našli si v něm naději, přibližuje své dojmy ze snímku režisérky Cristiny Grosanové.

Běžná selhání vypráví příběhy tří žen, které se v jeden moment střetnou. Taťjana Medvecká ztvárnila roli čerstvé vdovy, která přijde o práci a odmítá truchlit. Pak se ale porouchá její čtyřnohý robotický společník, který jí zůstal po manželovi, a musí se ho vydat nechat opravit. „Je tam jeden záběr, kdy na mě ten pes kouká, a přestože nemá obličej, ale obrazovku, nějaké pocity to v člověku evokuje,“ komentuje spolupráci s automatizovaným hereckým kolegou. Na otázku, zda by si podobnou věc pořídila domů, odpovídá: „Asi jsem ze staré školy, ale chlupatý pes je chlupatý pes. Je živý, teplý a můžete si na něj sáhnout a pomuchlat ho.“

Jako divačka, nikoliv herečka vnímá Taťjana Medvecká filmy následovně: „Tím, že se mi i teď na stará kolena dostává mnoha filmových nabídek, nemám moc čas se na filmy dívat. Jinak jsem ale obyčejný divák, nikdy jsem nepřistoupila na to, že když je ve filmu krev, tak je to kečup. Já to prožívám doopravdy, tudíž takové filmy ani příliš nevyhledávám. Mám ráda dokumenty i filmy závažnějších výpovědí.“

Běžná selhání viděla Medvecká poprvé na festivalu v Benátkách. Na své konto herečka s úsměvem říká: „Když se vidíte na tom pláně... jaksi v tomto stavu opotřebování... to pro mě byla silná rána. Nemohla jsem skoro vnímat děj. Říkala jsem si dokonce, jestli tomu filmu neškodím. Cristina mě pak ale uklidňovala, že to bylo milé a napodruhé už jsem se uklidnila a mohla více sledovat dějovou linku,“ říká.

Taťjana Medvecká je často vidět také na jevišti. Jen v září si v Národním divadle zahrála 23 představení. Za tři roky tam navíc bude v angažmá přesně padesát let. „Nechápu, že je to tak dlouho... Jsem ale pokorný člověk, vděčná za každé nové ráno, takže jsem teď a tady, nemůžu tušit co bude za tři roky, tak to pokorně nechme na těch 47 letech,“ uvádí.

RECENZE: Mami, umřu? A ty taky? ptají se Běžná selhání

Kromě Národního hraje Medvecká také v Divadle Rokoko, kde už od roku 1999 uvádí inscenaci Oddací list od Ephraima Kishona téměř beze změny obsazení. Na otázku, jak může něco na divadle tak dlouho fungovat, odpovídá: „My si tu otázku taky často klademe. Asi je to díky textu komedie, který nezestárl. Je to klasický rodinný půdorys: rodiče doufají, že provdají dceru, dojde tam k malé zápletce... Je to tak vtipně napsané, že to prostě funguje,“ míní.

V rozhovoru pro pořad Rozstřel Medvecká krátce vzpomněla i na své začátky v Národním, kdy třeba společně s nedávno zesnulým Josefem Somrem účinkovala ve hře Adam a Eva. „Ještěže se to hrálo v tuhé normalizaci a já mohla mít nalepené takové trojúhelníčky ze slámy přes prsa. Teď bych musela být nahá a to bych nemohla hrát, protože se stydím,“ přemýšlí.

Na argument, že by možná dnes taková ženská nahota na jevišti naopak vzbudila v některých kruzích ještě větší rozruch, odvětí: „Vidíte, to je pravda, to je taky velký posun... Údajně měl Otakar Vávra kdysi říkat, že herečka, co se stydí, není herečka. No řekněte to dneska nějaké holce, která je suverénní a tělo pro ni není stoprocentně výrobním nástrojem! Holky jsou dneska úžasné, jak se hlásí ke svým právům.“